Chybou je, když věříš každému, ale chybou je i to, když nevěříš nikomu. (Seneca)

Legenda....

9. srpna 2012 v 15:59 | Zizi Ingen |  Moje knížky
Mladá žena jménem Riala dostala mocný dar. Nikdo netušil od koho ten dar dostala ani proč, ale náležel jí a přinášel jí moc i slávu.
Žila v jiné daleké dimenzi. V takové, kde lidé žili se zvířaty v míru, kde všechno bylo navzájem spjaté a kde neexistovala zlost, nenávist ani pýcha. Všichni měli všechno a všichni byli šťastní.
Až na tu dívku.
Jak se později ukázalo její dar se pro ní stal prokletím. Viděla neviděné - v tom spočíval její dar. Mluvila a slyšela mrtvé. Svou moc čerpala z měsíce a říkala si "Měsíční záře". Ale sama nenáviděla svou moc, nechtěla vidět mrtvé a nechtěla slyšet o pohromách, které se měli stát a které jí varovali, aby pomohla své rase.
Po časech se na svůj dar doslova vykašlala a našla si muže, se kterým splodila děti. Dvě dcery a pět synů. Od té doby, co porodila první dítě o svůj dar přišla.
Nejprve byla ráda, ale po časech začala šílet a nakonec se objesila.
Ale její dar putoval dál v krvi, kterou dědili po generace její děti.
Až nakonec toto prokletí dosáhlo generace žen, kdy se v jejím potomstvu objevily čtyři dcery a všechny měly rudé vlasy. To mělo jejich osadě přinést štěstí, ale všichni změnili názor, když se jejich matka umlátila kamenem a jejich otec se proměnil v kojota žíznícího po lidské krvi.
Všichni vesničané je chtěli upálit, ale zastala se jich jejich babička, moudrá vědma a vůdkyně celé vesnice a její názor se rovnal názoru světla.
Jak dcery rostli nepokoje přestali, ale když nejstarší z dcer dosáhla věku osmnácti let... zemřela. Nikdo nikdy nezjistil, jak se to stalo, ale v den jejích narozenin ji našli mrtvou ve studni a bez veškeré krve.
Když druhá dcera dosáhla věku osmnácti let také zemřela. Našli ji obješenou na nejvyšší budově ve vesnici.
U třetí dcery se stalo totéž. Také ji na její osmnácté narozeniny našli mrtvou, ale temnokrát byla pohřbená v zemi a z hrudi jí vyrůstal plevel.
Všichni čekali, že u čtvrté dcery nastane totéž a nikdo o tom před ní nemlčel, ale ona se svého osudu nebála. Na své osmnácté narozeniny vyrazila brzy ráno k nejbližší sopce. Usoudila, že další bude na řadě oheň. Vystoupala na horu ještě před polednem a strávila tam celý den až usnula... ale nic se jí nestalo.
Druhého dne se vydala zpět do vesnice a všichni nad ní žasli. Nejen, že se vrátila živá, ale ještě se jí po délce celých zad a pažích táhla složitá safírová tetování v podobě spirál a různých znaků.
Žila mnoho let spokojeně ve vesnici a její babička jí učila všemu možnému..
Ale ona sama se naučila ovládat svou moc. Předpovídala neštěstí a pomáhala lidem a za to ji někdo odměňoval stálou krásou a mládím, ale jí to bylo jedno. Pomáhala, protože to byl její úděl ne proto, že chtěla něco na oplátku.
Podle pověstí měla vlasy rudé jako oheň a v očích jas oceánu a jaro syté. Pleť bílou jako lilie a tvář jemnou jako hebvábý. Tělo pružné a vysoké postavy byla. Byla štíhlá a krásou oplývala. Její hlas byl jemný, ale jako ostří meče nebezpečný byl.
Po mnoho staletí žila ve své rodné vesnici a dávala lidem bezpeční a svou lásku. Nakonec se ona stala vědmou a ženy mužům rovny, díky jejím činům.
Ale pak se všechno pokazilo...
Do jejich světa vniklo zlo a zášť. Zničili vše co jim stálo v cestě.
Tajemní bojovníci se zlatýma očima a nekončící touhou zabíjet a ničit.
Do každého města se dostali a vždy povraždili všechny muže a děti do patnácti let. Všechny ženy pak nechali pokleknout před jejich pánem a žadonit o milost, ale nikdy se jim žádné nedostalo.
Dostali se i do jejich vesnice a dívka tomu nedokázala nijak zabránit. Kolem ní probíhal krutý boj. Muži i ženy utíkali před jejich hněvem, ale nebylo jim to nic platné. Muži umírali ve vlastní krvi a děti bez hlav káceli se k zemi.
Vůdce si všechny ženy svolal doprostřed vesnice. Všechny její svěřenkyně brečely a když jim přikázali, aby před ním poklekly a žadily, poslechly; jen ona ne.
Předstoupila před něj a tvrdě mu pohlédla do očí, beze strachu mu hleděla do tváře a neprosila o milost, nebrečela a neškemrala o slitování, neklečela. "Poklekni před mým hněvem smrtelnice!" křikl na ní, ale ona ho neposlechla.
"Klekám jen při modlitbách." pronesla vážným, sebevědomým hlasem. "A modlit se k tobě by bylo jako modlit se k hromadě hnoje!"
Ženy klečící za ní zalapaly po dechu, dokonce i někteří jeho druzi se zdáli být zaskočeni.
"Nemám strach ze smrti - je souzena každému z nás. A ty, ač říkáš, že nás ušetříš, budeme-li o to žádat, lžeš! Ať poklekneme a budeme prosit, nebo půjdeme hrdě se vztyčenou hlavou čelit smrti. Zemřeme!"
Všichni ohromeně mlčeli, než se jedna ze zlatookých přiblížila k vůdci a zašeptala: "To je ta, kterou jsme hledali, pane..." Žena se po vědmě užasle podívala, ale nezahlédla na ní ani stopu po zaváhání nebo strachu. Ani když se Vůdce zvedl ze svého trůnu a přešel až těsně k ní, aby si mohl prohlédnout její tvář.
Chytl ji za hlavu jako by jí chtěl pohladit, ale všichni si mysleli to samé - chce jí zlomit vaz. Ona však nezaváhala ba ani na vteřinu a dál mu hleděla do očí.
Vážně pokýval hlavou. "Ano! Je to ona!" řekl a poodešel pár kroků od ní. "Přiveďte ji do mého stanu!" rozkázal.
"A co s těmi ostatními?" otázal se jeden z jeho sloužících.
Vůdce se opovrženě podíval na ženy, které ještě pořád plakaly a klečely na vlhké, studené hlíně a špinily se od krve svých otců, synů, bratrů a dcer. "Zabít." řekl lhostejně.
Ji někdo popadl za ruku a chtěl jí odvést, ale ona se mu vysmíkla a vrazila mu pěstí. Utekla pár kroků k ženám a postavila se před ně jako živí štít. Všichni zlatoocí vyrazili k ní, ale ona vztáhla ruce a okolo ní a žen se utvořila modrá bariéra, která všem bránila vstoupit dovnitř.
"Dnes už bylo dost umírání!" křikla sebevědomým hlasem. "Smrt už odchází."
"Uklidni se!" křikl Vůdce. "Já ti nabýzím obchod."
Dívka s rusými vlasy se na něj zkoumavě zahleděla. "Lžeš, Vůdče." řekla a nebyla to otázka. Jen konstatovala fakt.
"Přísahám svou nesmrtelnou krví, že tvému kmeni neublížíme. Pokud ovšem půjdeš s námi a staneš se tím, co z tebe chceme udělat."
"Zemřeš, pokud přísahu porušíš. To věz!"
"Ano."
"Pak slyš, že ač po tvém boku stanu a ty svého slova dodržíš. Smrt neponesu na svých bedrech a dál půjdu cestou měsíce a pravdy."
"Jak si přeješ."
Rudá stáhla svou moc a stanula po jeho boku, jak si žádala jeho přísaha. Opouštěli vesnici a octli se v Kalných horách, které se zkláněli vysoko nad vesnicí. Ona jediná věděla jakými pověstmi jsou tyto hory opředené a sama moc dobře věděla, že ty pověsti nejsou jen báchorky, kterými se straší malé děti.
Po týdnu je konečně potkali. Zaútočili na ně ze zálohy a zabilo pět zlatookých.
Byly to Přízraky. Tajemné bytosti s těly obrovských, černých vlků s rudýma očima a dlouhými tesáky. Na zádech měly dva páry černo černých křídel a milovaly lidské maso.
Pokaždé, když se do své oběti zakously, příštího trojúplňku se z ní stala stejná zrůda jako z nich.
A do vědmi se jedna zrůda zakousla. Odvedla jí k sobě do doupěte ke svým mláďatům a čekala na její proměnu.

Má proměna byla bolestná. Bolelo to strašně. Svíjela jsem se na zemi v bolestech a všechno okolo jsem vnímala na myximum, protože se mi zlepšovaly všechny smysly.
Cítila jsem tvrdou půdu pod sebou a pach smrti vysící ve vzduchu, cítila jsem mršinu hnijící v rohu doupěte a slyšela jsem příšerné kvíjení mláďat, která trpěla hlady a žízní, ale jejich matka se o ně nestrala. Slyšela jsem praskot vlastních kostí, svalů a kůže. Cítila jsem, jak se mi šlachy v těle natahují k prasknutí a krev mi zuřivě narážela na kůži jako by té bolesti sama chtěla uniknout z mého těla.

Když se dívka po měsíci probrala už necítila bolest. Smysly měla pořád nastavené na maximum, ale necítila bolest a nebyla ani proměněná v Přízrak.
Mláďata už dávno zemřela a jejich matka odešla a nechala je napospas osudu.
Dívka odešla z doupěte a šla k jezeru, aby se napila a umyla. U jezera si opláchla obličej a pohlédla na svůj odraz ve vodě.
Část její proměny se vyplnila aniž by to sama tušila. Vlasy jí zčernaly a ze zad jí vyrostla černá křídla.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se kdosi za ní.
Dívka sebou leknutím trhla a pohlédla do tváře muži, který promluvil.
Byl vysoký, černovlasý a měl stejná křídla jako ona sama. Ale byl podivně oděný. Jeho šat se zkládal z černé kůže a zakrýval mu většinu jeho vlastní kůže. Ale i přes to byl krásný.
"Nemám jméno." řekla pravdivě.
"Že nemáš jméno?"
"Ne."
"Tak se sama pojmenuj." řekl.
Dívka chtěla něco namítnout, ale v tom se tomu muži za zády mihl Přízrak. Dívka ho zasáhla svou mocí a jediným výbojem ho zbavila života.
"Zachránilas mne." zašeptal nevěřícně. "Chráníš. Budiž tvé jméno Ochránkyně - Alexis."
"A tvé jméno jest?"
"Jmenuji se První. Byl jsem první z nás stvořený. Z nás Dcer a Synů přízraků.
Ty jsi jednou z nás. Jsi vtělením "Měsíšní záře" a tvým údělem je chránit."
Od té doby po několik staletí Alexis chránila, jak jí bylo souzeno, ale poté jí našli zlatoocí a odvedli. Avšak porušili její podmínky: nutili jí zabíjet a tak je po čase zradila a sama svou smrt zavinila....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama