Chybou je, když věříš každému, ale chybou je i to, když nevěříš nikomu. (Seneca)

"Všechno bude dobré... Uvidíš!"

18. července 2012 v 20:01 | Zizi Ingen |  Téma týdne
Liliam seděla v houpací síti a brečela. Brečela jako nikdy v životě - tak moc bolelo o něj přijít.
Slunce se nořilo do krvavého moře a obloha okolo ní začala těžknout a barvit se do tmavě modré barvy. Celý svět pro ni zšedivěl. Už neměla žádný důvods žít, všechno pro ni bylo ztracené, kažná hodina, minuta, ba i vteřina byly bolestnou připomínkou, že už s ním nemůže být, že už nikdy nespatří, neobejme a nepolíbí. Bylo to jako by jí někdo vyrval srdce z hrudi, dupnul na něj a pak se jí ho snažil vrátit spátky, aby přežila.
Ano, ona žila, ale bylo to jako žít bez citů... bez lásky.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že si k ní na postel přisedla Rox, její sestra, dvojče.
Obě měly nádherné dlouhé hnědé vlasy, bílou pleť a jemné rysy. Obě měly vysokou, štíhlou postavu a zářivě, hnědé oči, které téměř splývaly se zorničkou. Ale Liliam je měla zarudlé a oteklé od neustálého pláče a truchlení.
Rox jí objala okolo ramen a našeptávala jí slova útěchy.
Ale ani to Liliam nepomohlo. Mě už nic nepomůže... Jsem mrtvá. Bez něj už nechci žít...!
''Neboj! Ono se to spraví! Však uvidíš, že zítra ti bude líp...''
"Mě už nikdy nebude líp,'' křikla Liliam a vytrhla se jí z náruče. ''Já už nikdy nebudu úplně živá! Já už jsem mrtvá! Bez něj nechci žít!'' zavzlykala. ''On byl moje všechno! Milovala jsem ho! A teď... teď je mrtvý! Chápeš to?! Je mrtvý a přitom jsem to měla být já, kdo měl zemřít, kdyby mě z té silnice odstrčil, tak by se to nestalo...'' Liliam se zhroutila.
Rox jí sice stihla zachytit, aby se neuhodila o kameny, ale nezabránila jejímu pádu na kovovou tyč.
Když se Liliam probrala, ležela v nemocnici s akutním otřesem mozku, ale to jí bylo jedno.
S nikým nemluvila, nepila a nejedla. Bylo jí všechno jedno.
Ale pak se to stalo. Jednou v noci se jí zdál ten divný sen, ve kterém se jí zjevil on.
Našeptával jí tichá slova útěchy a ona mu vděčně naslouchala.
Druhého dne ráno, když se probudila s povděkem snědla celou snídani a vypila půl litru mléka.
Rox se nestačila divit a tak se jí opatrně zeptala, jak se přes bolest nad ztrátou jejího milého, tak najednou dostala. Na chvíli měla pocit, že se Liliam zase rozbrečí a dopadnou na ní smutek a deprese, ale to se nestalo. Ona se jen usmála a radostně jí vylíčila svůj sen: "On za mnou přišel a řekl, že je rád, že ho pořád tak moc miluji, ale že ho ubíjí, jak se kvůli němu trápím. A taky mi řekl, že mě zachránil, abych mohla žít za nás za oba a až zemřu budeme zase spolu, ale že to nesmí být násilná smrt.
A tak jsem mu slíbila, že já budu žít za nás za oba a pak se spolu zase uvidíme. A budeme nevždy spolu, navždy šťastní!"
Pak udělala Liliam něco, co by od ní nikdo nečekal. Rozesmála se tak až jí začaly téct slzy radosti.
Od té doby viděla vždy jen to dobré a na špatné věci se dívala, tak, že po nich vždy přijde něco dobrého. Ale sama se už nikdy nezamilovala a když zemřela... byla doopravdy šťastná...

A tomu se milí, vážení říká "Optimismus v dnešní době".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama