Chybou je, když věříš každému, ale chybou je i to, když nevěříš nikomu. (Seneca)

II. kapitola Moje vnitřní bolest III.část

25. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Další kapitola! Moc všem děkuji za krásné komentáře a jsem ráda, že tohle vůbec někdo čte... Takže vás už nebudu zdržovat zbytečnými kecy a pusťte se do čtení!









1.9. 2012
Milý deníčku,
Dnes jsem se poprvé viděla se svou novou školou a učiteli.
Musím být mimořádně potichu, protože naproti mně spí moje "nová kámoška" Lila.
A o ní bych chtěla začít.
S Lilou jsme se setkaly hned ráno a já ji slyšela, jak mě s její kámoškou pomlouvaly, ale pak se mi omluvila a byla ke mně naprosto upřímná a otevřená. Mám z ní takový dobrý pocit. Máme toho spoustu společného a mohly bychom spolu skvěle vycházet, kdyby tady ovšem nebyla její kámoška Lucy...
Lucy je asi něco jako boss téhle školy. Celé to tu vede a všichni skáčou, jak ona píská. A jak jsem si stihla všimnout, nemá mě zrovna v oblibě. Když jsem vystupovala z auta a Denys mě vyprovázel do školy, tak se na mě pořád dívala. Její pohled mě úplně propaloval a sama mi řekla do očí: "Tady jsem nejlepší já! Takže si dej vodchod!" Já sem se jí na to jenom usmála a řekla jsem jí, že jí také ráda poznávám. Čímž jsem si z její strany zasloužila jeden dost nenávistný pohled a obdivných pohledů ze strany kluků a prvaček.
Jinak učitelé nejsou o nic horší než u nás na škole a učivo bude hračka. Přečetla jsem si nadpisy učiva, co budeme probírat a všechno je úplně jednoduché, jenom ještě nevím, co si vyberu jako povinný volitelný předmět.
Rozhoduji se mezi španělštinou, výtvarkou a hudební výchovou...
Ještě jsem trochu váhala nad Literaturou, ve které bych se učila o různých spisovatelých, knížkách a psaní vlastních povídek a tak. Ale nakonec jsem to zavrhla.
Dříve jsem chtěla být spisovatelkou, ale pak, když mi zemřela moje kamarádka Sony... Nedokázala jsem se tomu i nadále věnovat. Vždycky mě v tom tolik podporovala. Byl to náš společný cíl, abychom ze mě udělaly spisovatelku...
Nikdy jsem se s její smrtí úplně nesmířila a to ani po šesti měsících...
Pořád na ní myslím..
Promiň, už nemůžu psát. Zase se mi chce brečet...

Zavřela jsem deník dřív než mi neposlušná slza skápla na inkoust.
Sledovala jsem, jak se ta malá kapička rozprskla o modré desky mého deníku.
Byl už večer a já byla v pižamu, ale spát se mi nechtělo.
Hmátla jsem po notesu a ponořila jsem se do života své postavy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama