Chybou je, když věříš každému, ale chybou je i to, když nevěříš nikomu. (Seneca)

Červenec 2012

Další citáty

30. července 2012 v 15:54 | Zizi Ingen |  Citáty
- "Tajemství úspěchu je - mlčet o tom, co nevíte." (autor citátu Voltaire)
- "Přírodě se nedá poručit jinak, než tím, že se jí podřídíme." (autor citátu Francis Bacon)
- "Člověk musí mít něco, co by mohl zbožňovat, jinak je jeho život prázdný."(autor citátu Jaroslav Vrchlický)
- "Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní." (autor citátu Johann Wolfgang Goethe)
- "Člověk může všechno, jen sám před sebou neunikne." (autor citátu Franz Kafka)
- "Vždy říkej, co si myslíš, a podlý člověk se ti vyhne." (autor citátu William Blake)
- "Humor je nejdůstojnější projev smutku." (autor citátu Miloš Kopecký)
- "Není zlých pravd, ale jsou zlé skutečnosti." (autor citátu Josef Čapek)
- "Upřímný přítel je ten, kdo Tě napomene, kdo Ti řekne pravdu do očí; toho si važ!" (autor citátu Božena Němcová)
- "Až si budeme vědomi své úlohy, byť zcela bezvýznamné, pak teprve budeme šťastni." (autor citátu Antoine de Saint-Exupéry)
- "Mládí je ihned hotovo se slovem, jež je nebezpečné jako ostří nože." (autor citátu Johann Christoph Friedrich Schiller)
- "Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ve skutečnosti žít déle, ale jen vám to tak bude připadat." (autor citátu Sigmund Freud)

III. kapitola Vyúčtování I. část

30. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Věta: "Další část..." už nikoho asi nepřekvapí...










Měsíc

29. července 2012 v 13:55 | Zizi Ingen |  Téma týdne
Tak tady je útržek "Moci úplňku" náhodou je "Měsíc" téma tohoto týdne a tak jsem se rozhodla jsem část, která si je s Měsícem hodně blízká... Je to krátké a ne příliš matoucí, takže by neměl být problém se čtením. Takže vzhůru do čtení!





Postavy k Magickému Centru

26. července 2012 v 16:53 | Zizi Ingen

Tak a konečně je tady máme! Postavy k Magickému centru!

Eurenee Peistomalerová - vampírka, dcera Moci ohně a nebe




II. kapitola Moje vnitřní bolest III.část

25. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Další kapitola! Moc všem děkuji za krásné komentáře a jsem ráda, že tohle vůbec někdo čte... Takže vás už nebudu zdržovat zbytečnými kecy a pusťte se do čtení!








II. kapitola Moje vnitřní bolest II.část

23. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Tak a je tu další část! Momentálně jsem na táboře, takže si nebudu moc přečíst komentáře, ale až se vrátím určitě za ně budu moc ráda! Tak se dejte do čtení!









Svět v pohledu diváka...

20. července 2012 v 12:34 | Zizi Ingen |  Téma týdne
Nevím, jestli se tahle báseň hodí k tomuto tématu, ale rozhodně ji neplánuji přepsat a už vůbec ne ji smazat. Je tak trochu dost divná a vyskytují se v ní i úplně nesouvyslá témata a vůbec nedává smysl... Ale přesvěčte se sami!

Někdo je realista a někdo pesimistou zdá se být.
Každý je jiný a každý má právo žít.
Nad námi v oblacích mění se v prach.
Vidiny pouhé zahání strach.
Láska však nebojí se a vyráží vpřed.
Aby zastihla včas a každý se lek.
Její jas a třpyp - ti nás okouzlí.
Jako dobro a zlo spolu soupeří.

Rádoby fajn je tenhle svět.
Plný bláznů, kteří myslí, že kvet.
Nevidí jeho pravou tvář.
Sledují špatnou zář.
Tu bez zábran a pravidel.
Já sleduju ji každý den.

Optimista s pesimistou se pře.
Žádný z nich nic nechápe.
Vidí jen, co chtějí.
Sami - jsou bláhoví.
Ti blázni zamilovaní, vidí svět růžovými brýlemi.
A ti, co černě vidí, neznají zábrany.

Jo, takový je ten svět, ve kterými jsme uvězněny.
Plný bláznů, kteří se nevidějí.
Vidí jen barvy duhy a nebo tajemství.
Já už to neřeším, je to jen bláznovstvý.
Jak někteří vytváří svět plný dobroty.
A jiní zas samoty..

"Všechno bude dobré... Uvidíš!"

18. července 2012 v 20:01 | Zizi Ingen |  Téma týdne
Liliam seděla v houpací síti a brečela. Brečela jako nikdy v životě - tak moc bolelo o něj přijít.
Slunce se nořilo do krvavého moře a obloha okolo ní začala těžknout a barvit se do tmavě modré barvy. Celý svět pro ni zšedivěl. Už neměla žádný důvods žít, všechno pro ni bylo ztracené, kažná hodina, minuta, ba i vteřina byly bolestnou připomínkou, že už s ním nemůže být, že už nikdy nespatří, neobejme a nepolíbí. Bylo to jako by jí někdo vyrval srdce z hrudi, dupnul na něj a pak se jí ho snažil vrátit spátky, aby přežila.
Ano, ona žila, ale bylo to jako žít bez citů... bez lásky.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že si k ní na postel přisedla Rox, její sestra, dvojče.
Obě měly nádherné dlouhé hnědé vlasy, bílou pleť a jemné rysy. Obě měly vysokou, štíhlou postavu a zářivě, hnědé oči, které téměř splývaly se zorničkou. Ale Liliam je měla zarudlé a oteklé od neustálého pláče a truchlení.
Rox jí objala okolo ramen a našeptávala jí slova útěchy.
Ale ani to Liliam nepomohlo. Mě už nic nepomůže... Jsem mrtvá. Bez něj už nechci žít...!
''Neboj! Ono se to spraví! Však uvidíš, že zítra ti bude líp...''
"Mě už nikdy nebude líp,'' křikla Liliam a vytrhla se jí z náruče. ''Já už nikdy nebudu úplně živá! Já už jsem mrtvá! Bez něj nechci žít!'' zavzlykala. ''On byl moje všechno! Milovala jsem ho! A teď... teď je mrtvý! Chápeš to?! Je mrtvý a přitom jsem to měla být já, kdo měl zemřít, kdyby mě z té silnice odstrčil, tak by se to nestalo...'' Liliam se zhroutila.
Rox jí sice stihla zachytit, aby se neuhodila o kameny, ale nezabránila jejímu pádu na kovovou tyč.
Když se Liliam probrala, ležela v nemocnici s akutním otřesem mozku, ale to jí bylo jedno.
S nikým nemluvila, nepila a nejedla. Bylo jí všechno jedno.
Ale pak se to stalo. Jednou v noci se jí zdál ten divný sen, ve kterém se jí zjevil on.
Našeptával jí tichá slova útěchy a ona mu vděčně naslouchala.
Druhého dne ráno, když se probudila s povděkem snědla celou snídani a vypila půl litru mléka.
Rox se nestačila divit a tak se jí opatrně zeptala, jak se přes bolest nad ztrátou jejího milého, tak najednou dostala. Na chvíli měla pocit, že se Liliam zase rozbrečí a dopadnou na ní smutek a deprese, ale to se nestalo. Ona se jen usmála a radostně jí vylíčila svůj sen: "On za mnou přišel a řekl, že je rád, že ho pořád tak moc miluji, ale že ho ubíjí, jak se kvůli němu trápím. A taky mi řekl, že mě zachránil, abych mohla žít za nás za oba a až zemřu budeme zase spolu, ale že to nesmí být násilná smrt.
A tak jsem mu slíbila, že já budu žít za nás za oba a pak se spolu zase uvidíme. A budeme nevždy spolu, navždy šťastní!"
Pak udělala Liliam něco, co by od ní nikdo nečekal. Rozesmála se tak až jí začaly téct slzy radosti.
Od té doby viděla vždy jen to dobré a na špatné věci se dívala, tak, že po nich vždy přijde něco dobrého. Ale sama se už nikdy nezamilovala a když zemřela... byla doopravdy šťastná...

A tomu se milí, vážení říká "Optimismus v dnešní době".


II. kapitola Moje vnitřní bolest I.část

18. července 2012 v 17:50 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central


***oOo***

Stáli venku před školou a čekali na své kámoše.
Bery, Kean a Lucy. Čekali na Lilu a Meka.
"Měli tu být už před půlhodinou..." zasténala Lucy.
"Ale klid. Voni dorazej..." utěšoval ji Bery.
Byli schovaní pod malou stříškou před školou, do které chodili už druhým rokem.
Pozorovali nově příchozí, zdravili spolužáky a komentovali nové studenty.
"Páni..." zahučela zničeho nic Lucy.
Kluci se otočili stejným směrem jako ona a poklesla jim čelist.
Okolo projela černá audina a zaparkovala na školním parkovišti.
Veškeří studenti, kteří pospíchali ke škole spomalili nebo se úplně zastavili a kochali se pohledem na černé auto.
Dveře u spolujezdce a řidiče se otevřeli a z nich vylezli dvě osoby. Holka a kluk.
Ten kluk byl už spíše mužem a vypadal naprosto úžasně. V černém obličeji dokonale vynikla jeho postava štíhlého atleta a v obličeji jeho ostře řezané rysy.
A holka byla spíše dívkou a vzhledem za ním nijak nezaostávala. V šatech vynikly její štíhlé nohy a bledá pleť.
"To je mi, ale hezoun..." prohlásila Lucy a mlsně se olízla. "Jestlipak k nám bude chodit..."
"To asi těžko! Je to přinejmenším vysokoškolák a Lucy..." uculil se na ní nevinně Kean. "Na něj fakt nemáš. Pokud jsem to správně pochopil a tamto je jeho holka."
Lucy se zamračila a zkoumavě si prohlížela dění na parkovišti.
Muž přehodil dívce přes ramena svojí koženou bundu a sám si na záda naložil její batoh.
Takže ona k nám nejspíš chodit bude..., pomyslela si chmurně.
Už teť jí nenáviděla.
Běželi směrem k nim a ani jednou jim to po kluzkém povrchu neuklouzlo.
"No, nevypadají na špatnou společnost." zamumlal Bery, když to jednomu klukovi před nimi uklouzlo a připletl se jim pod nohy. Oni mu pomohli na nohy a přitom se smáli.
Nevypadali namyšleně.
Lycy toho kluka poznala. Mek dorazil... Za ním se pomalou chůzí loudala Lila.
Vběhli pod střechu přesně ve chvíli, kdy zahřmělo.
Lucy měla konečně možnost si je pořádně prohlédnout.
Kluk se jí totálně zamlouval, ale ta dívka... Byla krásná, nebezpečně krásná. Ale Lucy si byla jistá, že je stokrát krásnější a že jí ho přebere.
Lucy byla malá blondýnka s modrýma očima, plnýma odhodlání a sebedůvěry. Nesnášela, když nedostala, to, co chtěla a ráda se mstila. Někteří by jí mohli považovat za proradnou mrchu, kterou se dost často i sama nazývala, ale její přátelé věděli, že to všechno jsou jen přetvářky. Věděli, že uvnitř je citlivá a milá, ale že se to bojí ukázat, protože jí to připadá jako slabost.
"Ahoj." pozdravila Lilu a přátelsky jí objala.
"Čauký!!" zvolala její vysoká kamarádka se zelenýma očima a hnědou dlouhou hřívou a musela se sklonit, aby jí objetí mohla oplatit.
Muž se s dívkou chvíli vybavoval a pak jí políbil na tvář. Ona se usmála a zamávala mu.
Lucy byla zelená závistí.
Holka si přes záda přehodila tašku a vešla do školy.
Všechny pohledy byli přikované k ní. K jejím oblým bokům, ladné chůzi a tomu, jak bez námahy zvedla tak obrovskou tašku.
"Ahoj, lidi!" pozdravil i Mek a s kluky si plácnul. "Dem?" řekl a ukázal ke vchodu. "Nebo tu chcete stvrdnout až do zimy?"
Kluci se zasmáli jeho nepříliš povedenému vtipu a vyrazili dovnitř.
Holky jim šli v patách a cestou si tiše šeptali o té "novačce", kterou viděli před školou.
Pak vyrazili na pokoje.
"Ach ne!" zasténala Lucy, když si četla rozdělení pokojů.
Lila se také podívala. "Máme oddělené pokoje." zaúpěla.
Lucy měla pokoj sama pro sebe, ale Lila bydlela s nějakou holkou jménem Laura Arealová.
Tak se rozloučili a každá z nich šla jiným směrem.

Vtipné obrázky

17. července 2012 v 12:08 | Zizi Ingen |  Obrázky

SMS zábavné






I. kapitola Podivná znamení... III. část

16. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Tak a je tu další část! Jak jsem slíbila, zveřejňovat budu v pondělí a středu, protože mě nebaví čekat s tím tak dlouho.. No přeji hezké čtení...







"Už se ti začínají objevovat tvé schopnosti..."
Eurenee si nebyla jistá, jestli to bylo myšleno jako otázka, ale i přesto přikývla.
Schopnosti se jí už opravdu začínali probouzet k životu. Byla vnímavější a citlivější. Získávala instinkty lovce. Ale dokázala i číst myšlenky a pohybovat se s naprostou tichostí.
"Nejsi obyčejná a to nejen tím, že jsi princezna..."
"Jak to myslíš?" vyhrkla.
"Před miliardami let nebyl vesmít takový jaký ho známe dnes. Byl plný zla a temnoty, nebylo v něm místo pro světlo ani dobro, lidí byli zkažení a všechno bylo pod nadvládou temnoty.
Až jednoho dne byly stvořeny Moc, Moc, které do sebe pohltily veškeré zlo a tím dali možnost lidem žít svobodně a dobře. Nikdo netušil, jak ty Moc vznikly, prostě se najednou objevily, aby nás chránily.
Bylo šest druhů Moci. Moc vody a vzduchu, Moc nebe a ohně, Moc země a ducha, Moc vědomí a snů, Moc života a Moc smrti.
Ale Moc potřebovala i své nositele. Dospělí je nedokázali přijmout, protože byli zvyklí na svou normální podstatu a moc vůle nebo zla.
A tak se Moc přemístili do šesti v tu dobu narozených dětí.
A každé to dítě mělo své děti, které se rodili s tímto darem až do dnes...
Jejich rodiče se jich vzdali a poslali je na jiné planety, aby je mohli ochraňovat a to po celou věčnost, dokud nebudou mít své děti a ty nezdědí jejich moc..."
"A co to má, co dělat se mnou?" zeptala se, ačkoli ji přepadlo neblahé tušení, že ví, proč jí to vypráví.
"Ty jsi jedno z tich dětí této generace!"
Eurenee o krok ustoupila jako by jí někdo dal facku.
Zatočila se jí hlava a do krku stoupla žluč. Měla pocit, že upadne do bezvědomí (což by se nestalo poprvé).
"Ty jsi dítě ohně a nebe..." pokračovala nevzrušeně královna.
Tentokrát dívčino překvapení vystřídala zlost.
Jak dokáže být královna tak klidná? Chová se jako by jí na tom vůbec nezáleželo jako by se jí to snad ani netýkalo...
"Musíš se naučit svou moc ovládat, naučit se zodpovědnosti a loalájnosti..."
Pokračovala dál ve svém proslovu, ale Eurenee se ji už nechtělo poslouchat.
''Já nemusím nic!'' zakřičela a sotva se ovládala. ''Celých 117.let jsi mi lhala a teď čekáš, že ti to poslušně zbaštím a budu dál tvojí dceruškou?''
Věděla moc dobře, že takhle by s královnou mluvit neměla a zvlášť ne, když měla v ruce meč, ale nemohla si pomoc, byla naštvaná a cítila se ponížená. Jí by taky nikdo neměl nic zatajovat a už vůbec ne si s ní, tak hnusně zahrávat.
Max se jí pokoušel uklidnit myšlenkami, ale ona ho neposlouchala.
''Ano, to očekávám...'' řekla královna, která se k ní otočila čelem a hleděla jí do očí.
''Tak to se asi nikdy nedočkáš.'' zavrčela krutě a duhovky jí vzplály jako by je pohltily rudé plameny. To znamenalo jen jediné - je naštvaná, tak, že by byla ochotná zabíjet - a to bylo nebezpečné. Nejen pro ni a královnu, ale i pro všechny lidi v paláci, protože Eurenee se nedokázala vůbec ovládat, když byla naštvaná a mohla by ublížit mnoha lidem.
Eurenee tasilia dřív než si to její mozek stihl uvědomit, Max se naježil a postavil se vedle ní v jeho bojové podobě. I královna tasila a její elemnar se proměnil ve velkou útočící kobru.
Ale bylo jasné, kdo tu má navrh.
Jistě že královna byla starší a zkušenější, ale už dlouhá léta meč nedržela v ruce a Eurenee byla lepší než tucet jejích nejlepších vojáků. Kdyby přišlo na boj, vyhrála by Eurenee a obě to věděly.
Vyměnily si pár ran, ale ani jedna nebyla zraněná. Eurenee udělala prudký výpad a královna ho sotva zadržela a udržela rovnováhu. Ale mladá vampírka jí nešetřila v mžiku jí zasadila další prudkou ránu a královna jí jen taktak zadržela, poté se pokusila zasadit stejně tvrdou ránu Eurenee, ale ta se jí elegantně vyhla a podrazila královně nohy. To už se na nohou neudržela a spadla k zemi.
Mezitím už Max popadl kobru pod krkem a čekal na rozkazy své paní. Ta držela jílec svého meče u královnina krku. Ta lapala po dechu a po čele jí stékaly kapičky potu a z malé ranky na čele jí tekla krev. Byla poražena a ponížena nevlastní dcerou.
Eurenee od ní poodstoupila a nechala jí, aby se vydrápala na nohy. Udržovala si stále chladnou tvář, i když poručila Maxovi, aby pustil jejího elemnara.
A byla to i Eurenee, kdo zasunul svůj meč jako první, zavrčela, obrátila se k ní zády a odešla... Ještě slyšela, jak za ní královna volala, aby se ihned vrátila, ale ona ji neposlouchala...
Nejdřív jen tak postávala v chodbě, ruce zaťaté v pěst a s očima rudýma vzteky. Ale když jí bylo jasné, že víc se uklidnit nedokáže... rozběhla se.
Běžela spletitými chodbami paláce ven, za město. Do lesa.
"Co chceš dělat?" zeptal se jí Max, kterému se očividně to, že se dala do běhu moc nezamlouvalo. Ale když spatřil na její tváři slzy, uvědomil si, že se jí to dotklo víc než očekával.
Eurenee nikdy nebrečela.

Běžela dlouho, když v tom se jí do cesty postali první stromy. Ale zastavila se až v půlce lesa, který jí vítal už z veliké dálky svými korunami s listím a poryvy větru, které jí popoháněli dopředu. Ten les se jmenovala L'llrouse bills a znamenalo to Bouře živlů. Mnohdy se stávalo, že se tam v noci strhla sněhová bouře, ačkoli byl červen a někdy dokonce stromy začaly kvést uprostřed zimy. Ale nikdy změny toho lesa nikomu neublížily. Zdálo se, že ten les má vlastní řád podle kterého ovládá počasí, ale to Eurenee nezajímalo.
Opřela se o strom a po jeho kůře se zhroutila na zem. A brečela. Hlavu si složila do dlaní a ramena se jí otřásala silnými vzlyky. Zase byla zrazená jako už mnohokrát předtím, ale nečekala, že by jí zradila zrovna ona.
Vychovávala ji, starala se o ni a cvičila ji; aby byla nejsilnější... a Eurenee si myslela, že to dělá pro ni, že chce, aby měla slibnou budoucnocnost, ale to ne. Ona to dělala jenom pro sebe a svůj lid, protože chtěla, aby jim vládla silná vůdkyně, která se dokáže správně zachovat v každé situaci. A Eurenee se dokázala zachovat správně, ale jen, když sama chtěla a ona teď nechtěla, chtěla se jen zadusit vlastními vzlyky a už na nic nemyslet, necítit žádnou bolest.
Seděla tam dlouho a brečela.
Po chvíli uslyšela kroky. Někdo běžel směrem k ní.
I Max ho uslyšel a připravil se k proměně. Ale uklidnil se hned, jak rozpoznal jeho auru a pach. Eurenee se také uklidnila a snažila se zahladit stopy po pláči, ačkoli jí to nebylo moc platné. Oči měla zarudlé a nateklé a určitě byla celá rudá jako rajče.
Ze zedu si k ní přisedl její bratr.
Eurenee nebyla schopná se mu zadívat do očí. Cítila se slabá a to jí štvalo.
"Královna nám lhala," řekla ostrým, prázdným hlasem a v srdci se jí ozvala dutá bolest. Už si byla naprosto jistá, že je to pravda.
"Já vím. Slyšel jsem vás." řekl Mett.
Seděli dlouho nehnutě. Oba se snažili být silní a potlačit slzy, ale nakonec to oba vzdali a objali se. Brečela a cítila, že on se také otřásá vzlyky.
Nevěděla, co má říct nebo udělat a tak ho jenom dál objímala.
"Ona si nás vzala jenom kvůli té Moci!" zamumlal.
Eurenee pořád zarytě mlčela.
Nakonec se pustili a začali si otírat slzy.
"Co budeme dělat?" zeptal se jí Max.
Po celou dobu mlčel. Věděl, že nesnáší, když jí někdo utěšuje.
"Odejdeme..." odpověděla prostě.
"Ale kam?" zeptal se Ed, Mettův elemnar.
"Nevím." zvedla se a zatla ruce v pěsti. "Ale já tady nezůstanu! Určitě existuje nějaký důvod, proč jsem tady. A já to zjistím! Mám tady nějakou práci a musím jí dokončit!"
"A mi ti jí pomůžeme dokončit!" vyhrkl Mett, který se také postavil.
"S tím počítám bráško..."

Citáty nebo taky rady do života...

16. července 2012 v 11:28 | Zizi Ingen |  Citáty
- "Nikdy se nenech zastrašit tím, že se někomu nelíbíš! Právě tím se mu zalíbíš." (autor citátu Petr Iljič Čajkovskij)
- "Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování." (autor citátu Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
- Krátkozraký chápe, že na lovu netrefil zajíce. Proč se ten, kdo je nesmělý diví, že není milován?" (autor citátu André Maurois) Pointa tohohle citátu mi tak trochu uniká...
- "Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu." (autor citátu Karel Čapek)
- "Fantazie neumí počítat. A cit čísly nezesílí. Počítá vždy jen do jedné. Do jedné, - ale to stačí, když to člověk skutečně cítí." (autor citátu Erich Maria Remarque)
- "Nevyhnutelné přijímej s klidnou myslí." (autor citátu Lucius Annaeus Seneca)
- "Cílem života je sebezdokonalování a naším posláním je zdokonalovat sami sebe." (autor citátu Oscar Wilde)
- "Skutečnost předstihne každou fantazii, poněvadž fantazie přece jen musí počítat s jakousi pravděpodobností." (autor citátu Mark Twain) Další citát, kterému tak úplně nerozumím.. Sice nejsem nějak extra chytrá, ale i mě většina věcí dojde...
- "Pomocí energie, bdělosti, sebekontroly a sebeovládání si moudrý člověk vytvoří ostrov, který ani povodeň nedokáže smést." (autor citátu Buddha)
- "Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít." (autor citátu Jan Werich)
"Na světě nejtěžší věc k pochopení je daň z příjmu." (autor citátu Albert Einstein)

Jsem netrpělivá...

15. července 2012 v 17:24 | Zizi Ingen |  Novinky
Tak jo, už mě nebaví čekat. Mám napsáno tři kapitoli dopředu a nebaví mě čekat do středy až jednu z nich budu moc uveřejnit, takže budu uveřejňovat každý pondělí a středu, aby nám to rychleji uteklo, takže zítra se tady objeví další část.

Jinak si myslím, že bych teď o prázdninách zvládla ještě psát jednu povídku, takže pokud byměl někdo nějaký návrh, napište do komentářů.

Další útržek z Moci úplňku

14. července 2012 v 19:24 | Zizi Ingen |  Moje knížky

17. kapitola


Nalistovala jsem mapu Tábora a vyhledala Arénu.
Ležela jenom kousek od jídelny, hned vedle cvičiště na volném prostraní. Našla jsem svůj meč - Andromeda World. Ležel na psacím stole a vedle něj bylo pouzdro. Zapla jsem si ho okolo pasu a meč do něj vložila.
Vyrazila jsem k Aréně.
Cestou jsem moc lidí nepotkala. Jedinný koho jsem viděla byli Satyrové; zelené, modré a hnědé holky s věnečky na hlavách a jemnými šaty z nejjemnější látky jakou jsem kdy viděla. A taky jsem potkala jednoho velkýho, jako fakt obrovskýho kluka s jedním okem, který mě málem sejmul k zemi.
Čekal tam na mě, když jsem dorazila.
Usmál se hned, co mě uviděl a zamířil ke mně.
Pak se zastavil a podíval se na můj meč. "Andromeda World."
Vyslovil to tak nějak divně. Jako by s úctou a strachem.
"Jo," řekla jsem. "Prý se k němu váže nějaký proroctví jenom mi nikdo zatím neřekl jaký." Pokrčila jsem rameny.
Podíval se mi do očí. "Jsi dcera Dia, že jo?"
Zamračila jsem se. "Stejně jako ty jsi Satyr."
Přikývl jako bych mu dala nějakou složitou otázku.
"Chceš ho slyšet? " zeptal se a zadíval se do země na svoje kopyta.
Opravdu to chci vědět?
"Ano!" řekla jsem nahlas. "Má to být má budoucnost, takže mám právo jí slyšet! Ať už je jakkákoliv!" Málem jsem až ječela zlostí, ale nějak se mi podařilo to říct skoro normálním hlasem. Zřejmě pochopil, že jsem naštvaná a tak se se mnou nehádal. Ačkoli podle jeho výrazu bylo poznat, že měl sto chutí to udělat.
Začal recitovat :

"Svět zanikne s tímto mečem,
jen ten kdo ho ovládne to může zastavit.
Bolest přinese do našich srdcí.
Ukáže temnou stranu naší podstaty.
My, ale musíme se bránit..."

Nastala chvilka ticha. Až po minutě mi úplně došla jeho slova.
"To zní jako pořádná psina." neodpustila jsem si.
Zamračil se. "Tohle není žádný vtip, tohle je vážný!"
Podívala jsem se mu zpříma do očí. "Vypadám snad, že mi to přijde vtipný?" ucedila jsem zkrz zaťatý zuby. Na to nic neřekl.
Pravda je, že mi vážně nebylo do smíchu. Měla jsem toho po krk a to bylo teprve čtvrt na devět!
Začal mě učit s mečem.
Vysvětlil mi, jak se správě drží a jak s ním mám pracovat. Ukázal mi pár triků, jak zmást protivníka, naznačovat klamný útoky, blokovat protivníkův útok, vybrat ránu štítem a jak se bránit. Po hodině vysvětlování jsme přešli na boj. Ale ne, že by mě aspoň trochu šetřil - to teda ani ve snu, ale rovnou se začal být jako by mu šlo o život.
Nemusela jsem ani přemýšlet, co vlastně dělám. Moje tělo jako by se samo od sebe úplně dokonale naučilo veškeré pohyby.
Ze začátku začal trochu opatrněji, ale pořád přidával na rychlosti a já se jeho tempu přizpůsobovala. Nejdřív prudce švihl mečem po mé hlavě. Odrazila jsem ho. Pořád se mě pokoušel seknout do ramene nebo do hlavy, krku, ruky, nohy. Bránila jsem se a občas jsem neznačila klamný útok. Pokusil se mě bodnout do břicha. Odkulila jsem mu ránu mečem a uhnula stranou. Naznačila jsem klamný útok na pravý bok a on ho odklonil, takže odkryl levý bok. Namířila jsem mu na něj. On ho trochu překvapeně odrazil a vyhnul se. Ale zabralo to a zpomalil. Už si nebyl tak jistý jako na začátku.
Byla jsem tak zabraná do boje, že jsem ani nevnímala, že se na nás dívá spousta lidí a provrtává mě pohledem.
Chtěl mi zase probodnout břicho, ale já jeho ránu srazila mečem k zemi a došlápla jsem na něj nohou. Takže se musel sehnout pro svůj meč a já mu přiložila špičku Andromedy ke krku. Pomalu a opatrně se zvedl. Sundala jsem jílec meče z jeho krku a odhrnula jsem si spocenou ofinu z obličeje.
"Na začátečníka to nebylo vůbec špatný." konstatoval a těžce při tom oddechoval.
Sebral ze země meč a zasunul si ho do pochvy.
"OMG! " vyhrkl kdosi za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Luck a Mike.
"Nevěděl jsem, že to umíš tak skvěle s mečem." zamumlal sotva slyšitelně Luck.
Vložila jsem si Andromedu zpátky do pochvy.
"Jo, já taky, ne." odvětila jsem tiše se skloněnou hlavou.

První část.

14. července 2012 v 16:51 | Zizi Ingen |  Minulost vampírské princezny...
Tak jsem se nakonec rozhodla, že zveřejním aspoň první část, abyste věděli, jak to všechno začalo, ale upozorňuji vás, že toto je jen první část, takže to moc neprozrazuje o jejím životě a některé informace přijdou až později. A taky se hlavní hrdinka bude jmenovat trochu jinak, protože bude žít s jinou rodinou a až časem, přijdete na to, proč se přejmenovala...


V malé vesnici jménem Corto De La Pet nebylo nijak zábavně ani nebezpečně ještě před pouhými 142 lety, ale to se mělo zanedlouho změnit a nikdo netušil, jak moc.
Tenkrát byli lidé laskaví a nepodezíraví a tak jim nečinilo žádné potíže pomoci mladé ženě, která se zde zdržela a porodila malé dítě, krásnou holčičku. Ale ta žena byla už od začátku podivná a tak nikoho nepřekvapilo, když týden po porodu zmizela. Dítě se jí celou dobu hnusilo a vesničané dospěli k názoru, že toho muže, se kterým měla to dítě, nenávidě a to dítě jí ho připomínalo. Muselo to tak být, protože to dítě bylo úplně jiné než ona.
Byla to malinká holčička s černými vlásky, které jí od konečků rudly a v dlouhých loknách jí spadaly až do půli jejího drobného těla. Měla ostře řezané rysy a oči, které jí měnily barvu podle nálad.
Nakonec dívka skončila v sirotčinci, kde se o ní starali vampírské věštkyně, ale i tak se o té dívce pořád mluvilo po celé vesnici: děti se jí báli a dospělí je k tomu naváděli.
Po čtyřech letech se u nich na vesnici, která by se do naší řeči dala přeložit jako "Ďáblovo prokletí", objevili mladí novomanželé z velkého města. A jejich penzion se náhodou nácházel nedaleko sirotčince, takže žena často navštěvovala věštkyně, aby si nechávala vyložit svou budoucnost, ale jednou k věštkyni při obřadu přiběhlo malé dítě, chlapeček, a stěžoval si, že se bojí a že s ní nechce být v jedné místnosti.
Žena se i svěštkyní šla podívat, kdo ta čarodějnice (tak jí chlapec nazval) vlastně je.
Samozřejmě to byla ta dívka, která se před čtyřmi lety narodila té neznámé ženě, jež se jmenovala Michaela.
Žena si tu holčičku zamilovala jen co jí pohládla do očí.
Po pár dnech, když už odjížděli, odjížděli i s malou Lejou Melanesqonovou, dívkou, která dlouhé čtyři roky nespatřila nic jiného než svou rodnou vesnici.
Všichni byli z Leji naprosto unešeni, že si ani nevšiml jejího podivného chování a nadpřirozené vyspělosti.
Doma jí učil její dědeček Maxmilián Lenarty a od jedenácti začala chodit na školu. Její nevlastní otec Renom jí učil, že nikdy nesmí podléhat názorům ostatních a vždy si musí jít za svým cílem a bojovat až do konce.
O pár let později ji poslali na výcvik do Via de La - nejlepší bojové školy na vampírii.
Byla velmi dobrá - to věděli veškeří profesoři i její nevlastní rodiče, které velmi milovala. Ale někdy jim přišlo, že je dobrá až moc.. Někdy místo aby poslouchala, prováděla výpady, které se ještě neučili a pořád se chovala povýšeně oproti svým spolužákům. Žádný z nich se s ní nebavil, byla chladná a nebojácná, nebála se nikoho a ničeho.
Když procházela chodbou všichni se snažili dívat všude jinde jen ne na ni.
Ale co bylo nejpodivnější, že ona se ostatních zastávala a pomáhala jim, ale když se s ní někdo pokusil zapříst rozhovor, chladně ho uťala.
Svého elemnara objevila už ve třinácti jako první ve své třídě a byla na něj pyšná.
Pojmenovala ho po svém dědečkovi Max a už od jeho zrodu se s ním učila bojovat - v boji byla prostě nejlepší ve třídě. Každičký den se zlepšovala a zrychlovala. Trénovala na různých terénech a prostranctvých.. Ale nejčastěji byla sama.
Když dosáhla věku dvaceti-pěti let.. byl už čas, aby si královna vybrala další válečníky do svého sboru - to pro ni byla velká příležitost a výzva, kterou si za žádnou cenu nemohla nechat ujít.
Všichni bojovníci si měli stoupnout do řád podle věku a zkušenosti, takže Leja byla mezi posledními.
Králna byla otočená čelem k bojovníkům naproti Leje a ta se modlila, aby se otočila a vybrala jí.. Byl to její největší sen - stát se největší bojovnicí jakou vampírie, kdy viděla. Bojovat ty nejtěžší souboje s nestvůrami, vyhrávat válka a vést mise na cizí planety. Stopovat kořist a zabít jí.
Její elemnar byl kočkovitá šelma - zabiják, který vypovídal o její útočné povaze a silném charakteru.
V "Kapesné podobě" vypadal jako bílá kočka, ale když přišlo na boj, stál po Lejině boku bílý tygr s párem bělostných křídel a modrým kamenem na krku, který zobrazoval jeho postavení - ochránce, kterému je bližší jeho vlastní smrt než ublížení jeho paní, nebo lidem, na kterých jí záleží.
Královna si měla vybrat dvacet bojovníků, kteří si měli utvořit dvojice a utkat se o vítězství a tudíž i titul bojovníka. Vybrala osmnáct starších bojovníků, kterým bylo nejmíň přes šedesát (vampíři stárnou po pětistém roku), už byli na různých misích a výpravách a byli to převážně muži.
Propalovala jí záda pohledem a v duchu jí nadávala za to, že se k ní odmítala otočit a že přijde o skvělou příležitost.
Tenkrál ještě netušila, že umí číst lidské myšlenky.
Pak se Královna otočila k Leje. Té se zamotala hlava a srdce jí podivně poskočilo v hrudi, ale zachovala si chladnou tvář. Málem dostava mrtvici, ale i tak stála vzpřímeně a tvářila se jako by se jí dění okolo vůbec netýkalo, jako by jí bylo jedno, že má možnost stát se bojovnicí.
Ale i přes to byla hodně zmatená.. Ta žena jí byla povědomá. Ano, byla to její matka, její pravá matka...

Pokračování příště!

Moje kresba "Dáma noci"

13. července 2012 v 19:05 | Zizi Ingen |  Obrázky


Tak tohle bych si taky chtěla zkusit!

13. července 2012 v 18:33 | Zizi Ingen |  Obrázky
Dnes mi ve schránce uvízl jeden mail, o který bych se s vámi chtěla podělit.
Jsou to vážně best obrázku, které pouliční umělci vytvářeli všude možně. Nevím, jak vy, ale já bych si to taky někdy chtěla zkusit. Vážně to musí být super kreslit takovéhle obrázky, které pobaví a lidé si začnou říkat: "Mnh.. To vypadá zajímavě, kdo to asi kreslil..."
Nejvíc se mi asi líbil ten obrázek s tou jámou - ten je fakt povedený.

Obrázky najdete jen a jenom: ZDE!

Modrá krev, Krvavý karneval, Odhalení od Melissy De La Cruz

13. července 2012 v 17:41 | Zizi Ingen |  Různé knihy

Modrá krev

Schuyler Van Alenové je patnáct. Přestože pochází ze slavné a kdysi bohaté rodiny, většina jejích vrstevníků jí opovrhuje a doma s ní žije jen přísná babička; otce Schuyler nikdy neviděla a matka leží už dlouhá léta v kómatu. Ke všemu se teď u ní a několika dalších spolužáků z prestižní Newyorské střední školy začínají objevovat podivné příznaky - modrající žíly na rukou, náhlé vize z minulosti a chuť na syrové maso.
Když je za záhadných okolností zavražděna šestnáctiletá Aggie, Schuyler a ostatní se dozvídají děsivou pravdu - nejsou tak úplně lidé...

Mají styl, moc, peníze - a sužuje je podivná žízeň.

Více o autorce a jejích knihách najdete: ZDE.

Krvavý karneval

Pátrání po pachatelých tajemných vražd mladých upírů zavede Schuyler a jejího nejlepšího kamaráda Olivera až do Itálie, kde by měl žít Schuyleřin dědeček. V New Yorku mezitím vrcholí přípravy na čtyřstovkový ples, velkou událost, kterou pořádá elita modrokrevných. Rozmazlená a prohnaná Mimi Forceová u toho nemůže chybět - a právě na maškarním bále, který uspořádá jako zakončovací večírek po hlavním plese, číhá za maskami skutečné nebezpečí, kruté odhalení, jež má moc měnit osudy.

Mladí, krásní, bohatí... nesmrtelní.

Více o autorce a jejích knihách najdete: ZDE.

Odhalení


Nic není tak, jak se to zdálo být. Schuyler Van Alenová je modrokrevná, patří mezi upíry, krásnou a bohatou elitu. Nebo si to aspoň myslela. Nyní se ale její jistoty otřásají v základech: je skutečně modrokrevná, nebo v jejích žilách koluje nebezpečná stříbrná krev? Schuyler se ocitá v rodině Forceových, pod jednou střechou se svou tajnou láskou Jeckem, nepřátelskou Mimi (které zachránila život..) a podezřívavým Charlesem Forcem. A stříbrokrevní nezahálejí - válce už není možné předejít. Na čí stranu se Schuyler postaví?

Napadlo vás někdy, co všechno se děje za zavřenými dveřmi nejluxusnějších domácností v New Yorku?

Více o autorce a jejích knihách najdete: ZDE.

I. kapitola Podivná znamení... II. část

11. července 2012 v 12:00 | Zizi Ingen |  Druhá cesta z podsvětí - Magic Central
Tak a dneska tu bude část o Eurenee.. Nemyslím si, že je to něco extra, ale i tak doufám, že se to bude líbit.. Jinak už jsem docela pokročila s výběrem postav, jenom musím pár fotek poupravit, aby seděly... A o Eureneyně minulosti už mám taky pár stránek, ale nechce se mi to sem teď dávat, protože by to moc prozrazovalo o ději a jejím chování, takže teď trochu zapracuji na minulosti Erey a Metta...





***oOo***

Eurenee právě skončilo vyučování a vracela se do klubovny. Procházela křišťálovou, lidupráznou chudbou a přemýšlela. Na jejím rameni líně odpočíval Max - její elemnar, nebo také bojovník.
Elemnar měl za úkol chránit svého pána/paní až do konce. Každý vampír měl alespoň jednoho, úplně jiného než ostatní, ale když o něj přišel bylo to jako by přišel o kus sebe sama.
Její elemnar měl podobu líné, bílé kočky. Ale když se Eurenee ocitla v nebezpečí ihned se zvetšil do podoby velké, bílé tygřice s křídly anděla a modrým kamenem na přívěšku okolo krku.
"Děje se něco?" zeptal se po chvilce pozorování své paní.
"Víš, napadlo mě..."
"Co tě napadlo?" pobýdl ji.
"Napadlo mě, že válka se nám začíná vymykat kontrole a lidé přestávají věřit." povzdechla si. "A já nevím, co mám dělat... Kdyby tu byl otec, poradil by mi..."
Zasněně se zahleděla do země.
O otci nikdy moc nepřemýšlela. Byla bojovnice, takové pocity jako byla lítost a bolest nad ztrátou nejdražších jí oslabovali.
Ale i přesto nedokázala přemoci ty vzpomínky na časy, kdy jí a jejímu bratrovi Mettovi vyprávěl ty své kouzelné příběhy o jiných světech, daleko od vampírie. Pořád vzpomínala na jeho vyprávění o tom, co si prožili s její matkou... ale to už bylo pryč. Její metka měla spoustu práce s válkou a otec byl nezvěstný už pět let.
Jiným lidem by to připadalo jako dlouhá doba. Ale jí ne. Byla to vampírka a byla stará 142 let.
"A co kdybychom navštívili jeho planetu?" napadlo ji náhle.
"Eurenee, to je naprostý nesmysl!" zavrčel Max. "Tady zuří válka a ty chceš navštěvovat Zemi? Zbláznila ses?"
Možná, ozval se jí titěrný hlásek v hlavě.
"No jo no. Tak tu zůstanu! Stačilo to říct normálně a ne po mě hned vyjet ne?" zabrblala a pokračovala v cestě.
Zatím Zemi neuvidím, ale hned, jak skončí válka tak ano! Nikdo mě nezadrží...
Na konci chodby zabočila do prava ke dveřím do klubovny.
Tam už na ní čekala Erea s Mettem.
"Tak co? Jak se ti dařilo první den ve škole?" zeptala se nadšeně Erea.
Eurenee si poprvé vyzkoušela jaké to je učit mladé vampíry.
"Víš, jak nesnáším děti..." zavrčela.
Měla na starost jejich disciplínu a loalájnost vůči vůdkyni.
Což jí zrovna nebavilo.
Ani ona sama nebyla příliš loalájní a disciplinovaná. Radši si dělala, co chtěla a nerada čekala na rozhodnutí ostatních.
Sedla si na pohovku, co možná nejdál od nich.
Neměla chuť se s nikým vybavovat.
Chtěla být sama ve svém úžasném pokoji s výhledem na les.
Když byla malá, prosila tátu, aby jí tam vzal, ale on tvrdil, že tam žijí zlý duchové, kteří by jim mohli ublížit.
Eurenee se na tváři objevil kratičký úšklebek.
Ale teď už malá nebyla a věděla, že když chce dokáže úplně cokoli.
Mett a Erea se začali o něčem bavit, ale ona je neposlouchala.
Ze zamyšlení jí vytrhl až hlas počítače, který oznamoval: "Tým 275 nechť se ihned dostaví do královské síně. Opakuji: Tým..."
V ten moment přišel i Márk a Luck a jejich tým byl kompletní.
Všichni okolo se na ni podezíravě zadívali.
"Já o ničem nevím!" Zvedla ruce v obraném gestu, ale přitom se dívala na obraz za nimi.
Stáli tam. Všichni jako jedna velká rodina.
Připadalo jí to jako věčnost...
Vyšli z klubovny a šli do trůního sálu.
Po pár krocích se otočili do leva a ocitli se před velkými, prosklenými dveřmi do "Královské místnosti" (tak jí říkala Eurenee).
Dveře se rozevřeli a velký, svalnatý vampír je pobýdl, aby vešli do síně.
Místnost byla prosycená světlem, které pronikalo dovnitř dvěmi velkými okny v odstínech světle zelené a růžové. Zem byla dlážděna bílím mramorem a stejně tak i strop a stěny. Na stropě krom toho visel i křišťálový lustr, obrostlý různými květinami, které si velmi oblíbili světlušky. Na zemi byl karmínový koberec, který vedl přes malé schody až k trůnu, na kterém seděla královna.
Královna vypadala naštvaně. Rudé oči jí plály vztekem a v ruce držela křišťálový meč. Černé vlasy měla spletené do podivně skrouceného účesu a na sobě měla světlonce modré šaty.
Eurenee sice byla její dcera, ale ani zdaleka se jí nemohla rovnat v její vznešenosti a kráse. Ona sama měla také černé vlasy, dlouhé až k pasu, jenom s tím rozdílem, že v jejích byla přímíchána i vínová. V ofině, která jí skoro překrývala pravé oko měla pár pramínků nafialovělích a i zbytek vlasý jí od dvou třetin jejich délky začínal nabývat růžovělé barvy. A nejen vlasy se od ní lišila. Její oči měnili barvu podle jejích nálad...
Neodvážila se královně podívat do tich zelených, vážných a naštvaných očí.
Polkla a vešla jako první. Zbytek týmu kráčel za ní jako poslušné ovečky za svým pastýřem, uvědomila si náhle.
Zrakem zůstávala přikovaná k zemi, i když seběhla pár menších schůdkůch a poklekla (jak bylo zvykem) na jedno koleno.
Radši zůstávala zamlklá, aby svou paní nenaštvala ještě víc.
Max měl nejspíš také nahnáno, neboť si své ironické poznámky nechal pro sebe.
"Eurenee, musím s tebou mluvit!" řekla královna a zadívala se na zbytek týmu. "O samotě!"
Jen to dořekla ostatní se sebrali a odešli.
"Sraby," zasyčela si pro sebe Eurenee.
Královna se zvedla ze svého trůnu a ocitla se přímo před ní.
"Povstaň" řekla po chvilce ticha.
Eurenee ji poslechla. Neměla ani moc na výběr.
"Eurenee... Musíme si promluvit," otočila se a pohlédla ven z okna.
"O čem...?" zeptala se mladá vampírka. "Matko?"
Už si byla naprosto jistá, že ona "protentokrát" nic hrozného neprovedla. Královnin vztek směřoval k někomu jinému.
Ale i přesto jí nešlo do hlavy, proč královna pořád drží v ruce meč?
Královna se zapřemýšlela a na rameni se jí objevil její elemnar.

Hnusy kolem nás...

5. července 2012 v 19:36 | Zizi Ingen |  Moje pocity a různá témata...
Před nedávnem (asi dvěma minutama) jsem narazila na nějaký "aktuální článek" na blogu, který lidi informuje o dění v jejich vlasti. A tak si říkám: "Stojí tahle vlast vlastně za to, abychom o ní něco věděli?"
To jsou hnusy okolo nás!
Čtrnáctiletý kluk znásilnil čtyřletou holčičku, muž závislí na chlastu bil svou ženu, matka chtěla i se svým dítětem spáchat spolu sebevraždu... (některé tyhle věci se stali už před dlouhou dobou a většinu z nich jsem si vymyslela, ale tohle všechno se stává!) - to je hnus, co všechno se kolem nás děje.
Třeba před nedávnem (když jsme ještě chodili do školy) jsme měli normální vyučování. Pak vyočování skončilo a my jdeme na oběd a co před školou nevidíme?! Všude jsou žluté pásky, sanitka, policisté a autobus... Nějaký blázen se přivázal ke kolu autobusu a ten s ním jel asi 600 kilometrů a až před naší školou si ho řidič autobusu uráčil všimnout (nebo spíš spadl). Ten chlap měl utržený ruce a byl na místě mrtvý...
A to se stalo před naší školou!
Takový hnusy se kolem nás dějí a my děláme, že to nevidíme! Chováme se jako by to nebylo důležité!
Nevím, co víc bych k tomu měla napsat... Snad to, že tim lidem, kteří si říkají "hlavy státu" je to naprosto ukradený a nic s tím nedělají! Místo, aby se tomu (ačkoli sama nevím, jak...) snažili předcházet se starají jenom o to, aby je lidé zvolili a oni si žili blaze...
Řeknu vám tohle mi leze krkem...