Chybou je, když věříš každému, ale chybou je i to, když nevěříš nikomu. (Seneca)

Květen 2012

Sčítání lidu...

31. května 2012 v 21:00 | Zizi Ingen |  Novinky
Možná je to trochu předčasné (přece jen jsem v psaní teprve začátečník), ale chtěla bych zahájit sčítání lidu.
Takže pokud jste zde "byli" hlasujte!

Byl/a jsi zde?


Spolupráce?

31. května 2012 v 16:04 | Zizi Ingen |  Povídka - Zapomenout na minulost a začít žít v přítomnosti
Ahoj!
Takže dneska jsem si dopisovala s mojí kamarádkou, která také píše knížku a napadla mě taková šílenost.
Víte, ona píšme fakt suprově a já jsem dost pozadu s psaním své povídky, tak (nevím přesně, jak se to stalo) mě napadlo, že by mi s tím mohla trochu pomoc...
Uvidím na její odpověď, kdyžtak sem zase něco napíšu...

Poděkování

28. května 2012 v 22:17 | Zizi Ingen
Ahoj!
Tak dneska tady píšu druhý článek, ale tento je pro pár lidí, kterým jsem fakt vděčná za to, že jsem je poznala, že s nimi můžu mluvit, nebo i jenom číst jejich povídky.
Tento blog už mám poměrně dlouhou dobu a zrovna moc velkou návštěvnost zde nemám, ale pokaždé, když otevřu blog s tím, že ho chci smazat, se objeví nějaký člověk, který zanechá komentář. Nebo se mi zvedne návštěvnost. A to mě pořád povzbuzuje. A proto chci poděkovat všem lidem, kteří jenom (třeba i omylem) překliknou na můj web.
Další velké poděkování bych chtěla věnovat Nika-Roovy, která mi vytvořila úžasný laylout a její blog mě inspiroval pro tvorbu vlastní povídky, takže povídka Zapomenout na minulost a jít dál, vznikla vlastně jenom díky tobě!
Pak bych také chtěla poděkovat Míše Fabiované. Mladé autorce knížky Horganův učeň, díky které jsem si uvědomila, že se musím pořád snažit. Že na sobě musím pořád tvrdě dřít, abych něco dokázala. A díky ní jsem i pochopila, že je jedno, kolik lidí navštěvuje můj blog. Hlavní přeci je, aby to někoho bavilo a rád se sem vracel.
A jedno velké díky posílám i své rodině a přátelům, kteří při mě vždycky stáli.
Děkuji za mámu s tátou, že mě vychovali takovou jaká jsem a že ať jsem byla jakkoli moc drzá, protivná... či co ještě. Tak mě měli vždycky rádi. A bráchovi chci poděkovat za to, že mi vždycky připomene jaké to je být na dně (nic ve zlym, brácha!)...
Kaře chci poděkovat za její většný optimismus a pořádnou dávku odvahy se ke mě vůbec přiblížit. Lucce s Týnou, které při mě vždycky stojí a pomůžou mi v nesnázích. Míše Davidové za její novinky ze školy a drby (co bych si bez tebe počala :DD). A také všem ostatním, kteří při mě stojí a vždycky stáli...


S láskou a srdečným pozdravem
Vaše věrná autorka
Zizi Ingen.

Nové téma...

28. května 2012 v 21:37 | Zizi Ingen |  Téma týdne
Tak ahoj!
Opět vás vítám na svém blobu.
Dneska jsem přišla na můj blog a jen tak "omylem" zahlédla, jaké je téma týdne. A trochu mě to zaujalo.
No, donutilo mě to se zamyslet nad svým životem. A upřímně... výsledek se mi moc nelíbil.
Když si to tak vezmu celý můj život je vlastně každodenní stereotyp.
Ráno dodělat úkoly, škola, kámošky, blog, kniha... Všechno to dělám každý den. Nestává se moc často, abych dělala něco, co nedělám každý den. Ale když už něco takového udělám jsem za to ráda.
My si to moc neuvědomujeme, ale bereme svůj život jako naprostou samozřejmnost, jako něco, co tady vždycky bylo a vždycky bude. Myslím, že každý to tam někde uvnitř své duše cítí. Ví, že by měl něco udělat, ale nakonec to stejně neudělá, protože ho někdo jiný předběhne.
Vím, že to není moc k tématu "Každodenní šálek čaje", ale to protože mé výřečství ještě nekončí.
Chci říct, že kdyby se náš život měl denodenně rozlévat do sklenic místo čaje. Naše hrníčky by byli asi dost prázdné.
Já sama nemůžu tvrdit, že jsem nějak extra úžasná, že dělám vždycky, to, co já sama chci. Ale tady nejde o mě. Nejde tady o nikoho jiného než vás.
A proto vám dám radu do života:
"Neřiďte se tím, co ostatní pokládají za vám prospěšné, poněvadž nikdo vás nezná, tak moc jako vy..."

S přáním krásného dne

Ziziny Ingen.

Omluva pro tátu...

24. května 2012 v 17:25 | Dcera nejlepšího táty na světě! |  Básničky a poezie
Ahoj, tati! Jak ti je?
To je příběh pro tebe!
Tak se posaď, poslouchej
A na video se až později podívej. (Ten šmejd mi nejde uložit!)

Jo, můj táta - to je člověk vážený
Nachytat ho - to je fakt umění.
Včera měl svátek svůj,
a já mu nedala ani ten hnůj!
Já vím je to ode mě zlý,
ale pravda je, že mě to moc mrzí...
Je mi to líto - to mi věř.
Keci, že nesnáším tě vážně neřeš!
Mám tě strašně moc ráda,
a to není žádná rána...
Jenom dobrá zpráva!

Asi jsem se zbláznila...

23. května 2012 v 20:54 | Zizi Ingen
Jo, dneska jsem se rozhodla založit rubriku s názvem "deník fakt divný holky, tudíž mě!" a v této rubrice budou všelijaké keci o mým životě, problémech a pocitech. Založila jsem jí z toho důvodu, že poslední dobou mám různé problémy se školou a vůbec, jsem nějaká divná...
A potřebuji se z toho nějak dostat a nejlepší asi bude se z toho vypsat.
Uvidím, jak se mi to povede. Jestli to nezabere, pak tuto rubriku buď zruším nebo do ní nic nebudu psát...


Jak jste poznali z názvu zbláznila jsem se.
A to hned z několika důvodů:

1) Jsem strašně proměnlivá. V jednu chvíli se směju jako šílená a v další jsem na zabití.

2) Mám výpadky. Prostě občas se mi stane, že zasednu do lavice a přestanu vnímat o dvě hodiny později se proberu a vůbec si neuvědomím, kde jsem nebo, co se mi stalo. A to je opravdu divné, když vezmu v potaz, že jsem se musela přesunout z třídy do třídy a připravit si.

3) Strašně se mi zhoršuje prospěch. Možná to bude tím, že teď se učitelé snaží dohnat ten skluz, který jsme za ten rok nabrali, nebo že můj mozek odešel už na prázdniny, ale každopádně mi můj prospěch poklest z jedniček, dvojek na trojky, čtyřky, dokonce i pětky!!! Dostala jsem mojí první pětku v životě!

4) A jako by to ještě nestačilo, rozhodla jsem se (už naprosto vážně a bez možnosti odstoupení), že se pokusím svou knížku vydat...

Takže mi držte palce.
Více o knížce vám prozradím zase někdy jindy:)

II. kapitola Bolest na srdci

22. května 2012 v 20:58 | Zizi Ingen |  Povídka - Zapomenout na minulost a začít žít v přítomnosti
Temný král si byl naprosto jistý, že si to Vzdušní elfové tentokrát nenechají líbit. Určitě už plánují útok na můj hrad. V tom ho z myšlenek vytrhl náhlí rozruch na nádvoří, na které vběhl černý kůň se záhadným jezdcem v sedle. Král to celé pozoroval z bezpečí své komnaty. Stál u okna a pozoroval mladíka zahalého v kápi. Ten udělal kruh okolo naměstí a při tom se hbitě vyhybal Temným strážím. Najednou odhodil jakýsi balíček a zase zmizel z města.
Za pár minut mu jeho syn přinesl zprávy i s balíčkem.
Král mezitím usedl na trůn. Nohu si přehodil přes nohu.
Měl na sobě temně modrý plášť a bojovou zbroj, kterou za žádných okolností nesundaval. Na nohou měl černé holinky a ruce mu skrývali rukavice. Dlouhé černé vlasy mu spýnal provázek. Oči mu rudě pláli - jako vždy. Tvářil se kameně, krutě, tvrdě; jako ďábel sám. Bledá pleť a ostře řezané rysy každého odrovnali. Žádná žena mu nedokázala odolat, každou dostal. Většinou násilím, ale pořád dostal.
Byl tvrdý, stejně jako jeho syn. Ten měl stejně černé havraní vlasy a rysy, dokonce i postavu, ale protože se narodil jako druhý, zdědil všechnu moc jeho starší syn Aranel. Ale oči měl po matce. Po princezně Vodních elfů.
Král si jí vzal, když se rothodl zničit jejich království. Vzal si jí v paláci a odvlekl na svůj hrad Nergon, kde po osmi letech zemřela žalem. Ale ještě předtím mu porodila dvě děti. Dva syny.
Jeden z nich (ten mladší) před ním klečel na jednom koleni a nesl mu zprávy. Ten starší byl ve zbrojnici a brousil si svůj meč. Avšak ani jeden z nich netušil, co se stalo s jejich matkou. Mysleli si, že jí zabili strážci - to jim král řekl, aby v nich probudil nenávist vůči strážcům.
"Pane, nesu vám správy o vítězství nad vesnicí zemních elfů nedaleko království vzdušných elfů. Bohužel se skayové opovážili vzdorovat vašim rozkazům a zaútočili na dva jezdce jedoucí k vzdušnému království. Jeden na místě zemřel, ale ten druhý jel podat správy do království." promluvil Amariël, jeho syn.
Král si promnul bradu a zamyslel se. Toto je už podruhé, co neuposlechli mé rozkazy...
"A ještě vám nesu balík od vzdušného posla," řekl a podal ho svému králi a pak s jeho svolením odešel.

Král přecházel po chodbě. Byl zamyšlený. Ruce měl seplé za zády a díval se do země. Plášť za ním povlával a třel se mu o boty.
Chodby byli prázdné. Nepotkal by na nich nikdo ani živáčka.
V balíčku našel mírovou smlouvu, kterou podepsal spolu s královnou vzdušných elfů před skoro sty lety. Našel ji tam,... ale rozcupovanou na malinké kousíšky.
Takže teď už válčíme i se vzdušným královstvím...

...oOo...

Aranel právě cvičil se svým mečem, který si před chvílí nabrousil. Po boji s zemními elfy se mu trochu víc otupil. Zemní elfové po nich házeli velké kusy kamenů a ztvrdlé hlíny, takže je musel Aranel s bratrem a Temnými odrážet svými meči. Nakonec se ale Aranel naštval tak moc, že použil svou magii zděděnou po otci, která mu jako prvorozenému náležela.
Aranel byl mladý, tedy, v elfských měřítkách. Byl vysoký i na elfa a na břichu a pažích se mu rýsovali mírné svaly. Bledou kůži měl naplou přes lícní kosti. Jeho ostře řezané rysy přímo bili do očí. Vlasy měl krátké, černé a neustále rozcuchané. Nebyl to žádný náfuka se stále uhlazeným účesem. Oči měl stejně jako jeho mladší bratr po matce, modré. Ale on je neměl jako jeho bratr. Jeho bratr je měl modré jako hladina moře Nářků, ale Aranel měl oči tmavě modré jako dno nejhlubšího jezera Ultwiëll.
Najednou se zarazil a zaposlouchal se.
Nic.
Pokrčil rameny a zase pokračoval v cvičení.
Výpad, blok, útok ze spoda, otočka...
Ale zase něco uslyšel.
Tentokrát se neotočil. Pokračoval dál v boji a čekal až se sama prozradí.



Slova k zamyšlení...

22. května 2012 v 19:47 | Ziziny |  Moje pocity a různá témata...
Dnes byl den jako každý jiný. Prostě škola, úkoly, televize, počítač... nic moc zvláštního. To všechno se změnilo v okamžiku, kdy mi přišel jeden mail na mnou adresu. Na první pohled mi to přišlo divný a potrhlý, ale rozhodla jsem se si to přečíst. A pochopila jsem, že ten, kdo to psal měl i možná pravdu...

Zamyšlení
Subject: Nejhezčí e-mail
Ten nejhezčí kolující dopis na světě, nad kterým bychom se měli opravdu zamyslet! Na tomto příběhu
je opravdu něco pravdivého.
Pro informaci: trvá to jen dvě minutky si ho přečíst. Obětuj ten čas!!!

"Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to
hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik." A já stále dodnes myslím na jeho slova ........ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal,
že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní."

Myslím, že stojí za to si to přečíst a zamyslet se nad tím......... ale je to jen na vás.

Dobré rady

18. května 2012 v 20:01 | Zizi Ingen |  Citáty
1) Neočekávej od života příliž a nikdy nebudeš zklamaný.

2) Nikdy neříkej, že něco nejde, protože pak přijde nějaký blb, který neví, že to nejde. A UDĚLÁ TO!!!

3) Nemožné to slovo najdeš ve slovníku hlupáků.

4) To co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Udělej to po zítří a máš dva dny volna.

5) Neříkej, že něco nejde dokuds to nezkusil.

6) Nikdy nemiluj a nikdy nebudeš zklamám,... ale ani milován.

7) Jednou tě taky potká štěstí. Řekne: "Uhni!" a půjde dál.

8) Ař zemřu pohřběte mě obličeje dohrobu, aby mi mohl celý svět políbit prdel...

VIDEO

12. května 2012 v 20:24 | Zizi Ingen |  Povídka - Zapomenout na minulost a začít žít v přítomnosti
Tak tady je video k mojí povídce.
Je to moje první video, takže doufám, že budete schovívaví.

Křišťály moci - Zrada temného elfa

12. května 2012 v 14:41 | Ziziny |  Různé knihy
Kihu napsala autorka série Poselství jednorožců, Michaela Burdová.
Zrada temného elfa je prvním dílem tetralogie Křišťálů moci a čtvrtou knihou Michaely Burdové. Kniha vyšla v roce 2010 a ihned dosáhla velké publicity čtenářů.

Kniha vypráví o mladé venkovské dívce Neilin, která má za úkol najít bájné Křišťály moci a s jejich pomocí zachránit celou Mianthilii od jejího samozvaného, krutého vládce Isgraëla, který před lety zradil své bratry Neposkvrněné a zavraždil je. Ale Neilin o této hrozbě nic netuší. Žije v malé vesničce Thálon se svou matkou a sestrou daleko od Isgraëlovi moci a Temných elfů. Ale to všechno se změní v okamžik, kdy Isgraël najde svého posledního bratra Ärmaela a vytáhne mu z mysli proroctví, které spolu z bratry vyřtkl, aby zničil zrádce vlastní krve. Proroctví mluvilo o mladé dívce, která zná tajemství, kde se Křišťály nachází a jako jediná má moc je najít. Toho dne vyšle Isgraël svého nejlepšího válečníka Sorgana, aby mu dívku přivedl a ona mu vyzradila místa, kde se Křišťály nachází. Thálon padne a Neilin se octla v pasti. Bezmocnou a truchlící nad strátou matky a unesení sestry ji zachrání tajemný Bílý elf Arwin. Spolu se musí dostat do města Bílích elfů, kde musí Neilin najít svůj vnitřní hlas a cestu k prvnímu Křišťálu.

Obsah: Životem jsou Tvorové Prvenství, Smrt má jméno Mor a Mocí se stali Neposkvrnění. Křišťály spásy jsou odrazem jejich duše i síly. Pokud Temný elf Isgraël odhalí jejich úkryt, svět padne. Naštěstí je tu Neilin a její elfí ochránce - dá se mu ale věřit? Neilinina sestra je unesena a Terien, dcera Isgraëla, bojuje s nešťastnou láskou. Neilin se musí rozhodnout, zda naplní svůj osud. Pouť za Křišťály spásy začíná.

Hlavní postavy: Neilin, Arwin, Isgraël, Terien, Leja, Sorgan, Awrixe

Kniha na mě udělala výborný dojem a rozhodně bych jí doporučila svým přátelům. První, druhý i třetí díl mě naprosto pohltili a mě mrzelo, když skončili. Poslední díl na mě sice už takový dojem neudělal, neboť na něm bylo znát, že autorka už chtěla mít knížku, co nejdříve z krku. Ale ostatní díly mě naprosto uchvátili...

První díl: Zrada Temného Elfa

Druhý díl: Hněv Pána ohně
Třetí díl: Věž Zkázy
Čtvrtý díl: Minotaurus
Zdroj obrázků a obsahu: burdova-michaela.blog.cz

Michaela Burdová

12. května 2012 v 14:01 | Ziziny |  Moderní spisovatelé

Díla:

Poselství jednorožců

  • Strážci dobra, Fragment 2008
  • Zrádné hory Dragor, Fragment 2008
  • Záchrana Lilandgarie, Fragment 2009

Křišťály moci

  • Zrada temného elfa, Fragment 2010
  • Hněv Pána ohně, Fragment 11. 3. 2011
  • Věž zkázy, Fragment 2011
  • Minotaurus, Fragment 13.3.2012

Rozpracované dílo:

Cesta k bohyni elfů

  • Étarliny slzy


Zdroj zde.

Míše je česká spisovatelka a malířka. Založila si vlastní blog, na kterém prodává své obrázky.
Jejím velkým koníčkem je už zmíněné psaní a kreslení, ale také se ráda potápí a miluje zvířata. Je vegetariánka a účinkuje v mnoha kampaní pro ochranu zvířat.
Abych jí trochu více popsala:
Je milá (soudě podle psaní na blogu a knih), vtipná a hezká. Má černé vlasy a tmavší pleť. Plné rty, hnědé oči a bujnou fantazii. Je především společenský typ (zase soudím jenom z toho, co jsem se dozvěděla na jejím blogu a v knížkách) a nerada zůstává sama. Je to romantička a velká čtenářka románů a fantasy literaturi (Upíří deníky, Prokletý dům, Bratrstvo černé dýky, Les rukou a zubů. Nade všechno miluje svou rodinu, přátele a zvířata.
Píše krásné knížky, které bych doporučila spoustě lidem a určitě bych o ní mohla napsat ještě spoustu dalších pěkných věcí. Ale myslím si, že jí toto mínění dostatečně vystihuje.

Rick Riordan

12. května 2012 v 13:44 | Zizi Ingen |  Moderní spisovatelé

Život a kariéra

Riordan se narodil v San Antoniu v Texasu. Vystudoval University of Texas at Austin a poté patnáct let učil na státních a soukromých školách v Kalifornii a San Antoniu.
Riordan je mnohonásobně oceněný autor knižní série Tres Navarre a jeho kniha The Maze of Bones se 28. září 2008 vyšplahala na první místo v seznamu bestsellerů newyorského deníku The New York Times. Knihy ze série Percy Jackson a Olympané vyprávějí příběh o dvanáctiletém chlapci, který se dozví, že je synem starořeckého boha. 12. února 2010 měl premiéru film natočený podle prvního dílu série - Zloděj blesku.
Riordan žije se svou ženou a dvěma syny v San Antoniu. Právě pracuje na nové sérii The Kane Chronicles, která bude založená na egyptských bozích a jejíž první kniha, The Red Pyramid, bude vydaná 4. května 2010 v USA.

Více o autorovi a jeho dílech zde.
Zdroj informací: Wikipedia.



Riordan mě zaujal hlavně tím, že je to chlap a já si automaticky pod chlepem představím velkýho basketbalovýho hráče, který neví ani kolik je pět plus pět. Proto mě příjemně překvapilo, že existuje i nějaký spisovatel, ačkoli by mě potěšilo o mnoho víc, kdyby pocházel z ČR. Ale to je jedno.
Na jeho knížky jsem narazila, když měl jeden kluk od nás vyprávění o knize, kterou četl a vybral si druhý díl série Percy Jackson, Moře nestvůr. A neboť se mi ten kluk tak trochu líbil a já byla zvědavá, co čte, napadlo mě, že tu knížku také skusím. A tak jsem si v knihovně půjčila třetí díl a ani ne za den jsem ho měla přečtený.
Knížka mě do sebe naprosto pohltila a nenechala mě jí opustit.
Přečetla jsem to jedním dechem a další středu jsem si v knihovně půjčila i další díly, které jsem měla za chvíli také přečtený.
Jeho knihy se mi zalíbili tak moc až si je každých pár týdnů čtu znova a znova a netrpělivě čekám na další knihy z jeho mysli.
Možná, že teď vypadám jako nějaká poblázněná fanynka, ale to bude asi tím, že jsem. Jeho knihy dokonale kontrastují s mojí myslí a zapadaj do dlouhého příběhu mého života. Občas mě donutí brečet, jindy se smát. Ale pokaždé je to zážitek, na který nikdy nezapomenu...

I. kapitola Vnímání života

9. května 2012 v 20:35 | Zizi Ingen |  Povídka - Zapomenout na minulost a začít žít v přítomnosti
Stála na kopečku a hleděla do dálky. Až za moře. Za velké moře jménem Tári (moře dešťů). Moře se začalo barvit do ruda. Odráželo barvu oblohy, na které se slunce ukládalo ke spánku. Blížila se noc. Hvězdy se začínaly hlásit o svá místa na obloze. Okolo dívky byly vysoké skály. Některé se mohly pyšnit svými kouzelně zelenými hřbety, porostlými stromy a jiné zase svou tajemnou barvou vlčí srsti. Na nejvyšších skalách se rozkládaly široké pláně zeleně nebo je ještě pokrýval bělostný sních. Pod ní se rozkládala města elfů a lidí. Žili sice odděleně, ale velmi často se stýkali, obchodovali spolu, bojovali a učili se navzájem. Ale v tuto večerní hodinu jich už většina seděla doma a vyprávěla příběhy svým dětem, které se připravovali ke spánku, aby dalšího dne zase vyrazili do ulic, učit se a pracovali.
Ireth Galadriël se moc těšila na ráno. Nemohla jít spát. Nedokázala usnout.
Ráno za ní měl dorazit její přítel Merik a měli spolu oslavit slavnost květin. Merik byl lidský velitel vojsk krále Nelina a tak se spolu moc nevídali, protože Ireth byla dcera královny elfů, naštěstí měla starší sestru Nessu Narmolanyu, která měla zdědit trůn. A Ireth se měla stát oporou pro všechny vzdušné elfy, mocnou kouzelnicí a bojovnicí. Učila se od těch nejlepších kouzelnic a bojovnice jménem Alassë Elensar.
A Ireth byla dobrá žačka. Všichni jí říkali, že až její sestra usedne na trůn bude připravená stanout po jejím boku a chránit ji. Ji a celé království...
Ale na to měla ještě dost času. Prozatím si užívala svobody a života bez pravidel a zákonů, který žila a milovala.
Vítr si něžně pohrával s jejími šaty. S fialovou halenkou a černými upnutými kalhotami, které měla zastrkané do vysokých bot. Pas měla přepásaný dvěmi koženými hnědými pásky. Jeden z nich držel její milovaný černo-modrý meč s hůlkou a druhý pár krásných dýk a mnoho kapsiček s bylinkami a lektvary, bez kterých by se žádná pořádná kouzelnice neobešla. Černé vlasy měla sepnuté velkou sponou v podobě květinami obrostlým mečem. Modré oči se jí třpytili jako dva kousky modř vyrvané ze dna oceánu. Malý nos jí přidával na vznešenosti a dodával půvab. Uši měla, aby každý poznal, co je zač, zašpičatělé. Všechnu její krásu ještě doplňovaly plné růžové rty, které zůstávali ještě stále svobodné.
Ireth byla vzdušná elfka a tak žila hodně vysoko, ale nebyla jako ostatní. Jí nevadili ostatní druhy elfů
(Vodní elfové, Lesní elfové, Vzdušní elfové a Temní elfové) naopak se s nimi přátelila a chodila i do jiných měst jiných elfů. Jenom Veldezü se vyhybala. Tam žili ti nejhorší Temní a ani Ireth s nimi nedokázala vyjít.
Seskočila z malého výběžku na vrcholku skály Eámanëna zem a rozběhla se směrem k městu. Její matka, královna Alatáriël svolala schůzi a Ireth o to nechtěla přijít.
Běžela rychleji než vítr, který jí čechral už tak dost rozcuchané vlasy. Běžela okolo nejtemnějších částí lesa a vyhybala se kamenům a spadaným větvím. Pro ostatní byla vidět jenom jako rozmazaná šmouha. Nikdo jí neviděl - to byla výhoda vzdušných elfů. Byli to ti nejrychlejší běžci v celé Peneře a když si usmysleli, že poběží, nikdo je nedostihl. Ale být vzdušným elfem mělo i své nevýhody. Například naprosto průhlednou pleť a zvedání žaludku, kdykoliv ucítili vůni Skay. Skay je druh psovitých šelem, které jsou sice velmi inteligentní, ale také zlé a domýšlivé. Mají černou srst, rudé obrovské oči toužící po krvi a rudá znamení na hřbetě. Jsou dost podobní vlkům, ale dvakrát tak velcí a inteligentní. V minulosti vyvolali mnoho válek, jak mezi elfy, tak i mezi lidmi. Jedna podobná právě probíhala. Byla to válka mezi lidmi krále Nelina a strážci z království země. Strážci byli nesmrtelní ochránci dobra a přírody a lidé porušili jejich pravidla a proto vznikla válka. Někteří tvrdí, že lidé žádná pravidla neporušili, ale skayové zničili chrám souznění a svedli to na lidi..
Ireth si nebyla jistá, jak to bylo, ale věděla, že lidé by nikdy nikomu úmyslně neublížili. Na to je znala až moc dobře a důvěřovala jim.
Začala spomalovat. Blížila se k městu. Pořád spomalovala a před branou už jenom šla.
Bojovníci na hlídacích věží začali otvírat vrata hned, co ji uviděli. A poté co jí prošla se jí uctivě poklonili. Mladá dívka se usmála a poděkovala. Procházela se cestou směrem k paláci. Cesta byla úzká a dlážděná kameny. Všichni kolem jdoucí jí přáli krásný den a bojovníci se jí uctivě klanili. Došla do zahrady paláce a zahleděla se na tu obrovskou stavbu.
Zahrada byla také velká a udržovaná. Rostli v ní nejrůznější druhy květin a okrasných stromů. Byla tam vytvořená mnohá bludiště. Ireth by jimi dokázala projít i postepu. Jako malá si vždycky ezi nimi hrávala, že stopuje divou zvěř.
Palác byl obrovský. Byl vytvořený z křišťálů a různých druhů skla. Takže všude okolo něj se vytvářeli odlesky a zaplňovali celé prostranctví okolo paláce. Třpytili se jako hladina moře. Ireth vždycky připadalo divné, že se v království vyskytuje tolik podobností s vodním. Mnohokrát se na to ptala své matky, ale ta se jí jen zasmála a řekla, že se jí to zdá.
Byl to nádherný domov. Domov její matky a sestry..
Ireth v něm měla také svůj pokoj a mohla v něm bydlet, ale ona nechtěla. Radši se chovala jako normální elfka. Snažila se vžít do svých poddaných. Její učitelka jí učila, že aby mohl člověk být dobrým vůdcem musí být nejdříve sluhou, aby pochopil jejich postavení. Když to řekla své sestře, budoucí královně celého vzdušného království Nesse Narmolanze, myslela si, že uzná, že je to dobrý nápad, ale ona nad tím místo toho jen mávla rukou. Ale mladší elfka chtěla být dobrou kouzelnicí. Proto se hodně učila a snažila se být nejlepší, ale přesto se jí to moc nedařilo. Pořád byla ta horší. Nessa byla dokonalá, vysoká, štíhlá, milá, spořádaná elfka, která vždycky dodržovala mravní zásady, nikdy neporušila žádné pravidlo a byla prostě dcera svojí matky. Kdežto Ireth byla v očích členů zasedání ta nejhorší. Byla drzá, porušovatelka pravidel a vždycky pro ní existovalo jenom blaho ostatních. Často zapomínala, že nesmí podléhat emocím a citům. Díky tomu bylo hlavní téma zasedání královská rodina. A tím pádem u těchto zasedání musela vždycky být.
Vešla do paláce na modrý koberec. Sundala si boty. Bylo zvykem, že se v paláci chodilo bosý. A vydala se spletivou sítí chodeb směrem k hlavní místnosti. Pravou rukou přejížděla po stěnách a kamenech, ze kterých byli vytvořeny. Cítila se tam jako nejmocnější kouzelnice světa. To místo bylo nasáklé prastarou magií jejích předků. Podle pověstí byli všechny duše královských dědiců v paláci a hlídali své potomky. Ireth zavřela oči a představila si, že je slyší. Nic.
Otevřela oči právě všas, aby nevrazila do muže s kopím v ruce. Omluvila se a pospíchala pryč.
To byl trapas, pomyslela si a celá rudá otevřela dveře, kde zasedala rada elfů větru. Měla štěstí zasedání ještě nezačlo.
Nessa seděla po levé ruce své matky a po právé seděl bratr královny Alatáriël, jménem Izrael.
Královna stála k celé radě zády a dívala se z okna.
Ither si přisedla vedle své sestry.
Její sestra byla celá matka. Měla blonďaté vlasy do půli pasu a rysy úplně stejné jako ona. Byla velmi vysoká jako ostatně většina elfů. Jantarové oči také zdědila po matce. Její oči bylo na nich to nejúžasnější. Vyzařovali lásku, respekt a autoritu. Nikdo nedokázal odolat pokušení se do nich podívat. Měli úplně totožný uhrančivý pohled. Všechny jejich podobnost velmi zaujala. Všichni když je vidí stát vedle sebe si myslí, že jsou to dvojčata.
Ireth vždycky zaráželo, jak může být možný, že všichni z její rodiny jsou světlovlasý s jantarovýma očima a ona je černovláska s tmavě modrýma očima. Všichni z její rodiny si byli až moc podobní a ona byla jako černá ovce mezi bílími berany. Zprvu si připadala divně, ale časem si na to zvykla.
Neměla na vybranou. Nikdo jí nedal na vybranou. Nikdo se jí nezeptal jestli té zodpovědnosti chce čelit. Všichni to brali jako naprostou samozřejmost. A tak to i bylo. Nesměla odmítnout své poslání - to nebylo správné.
Všichni čekali na posledního člena rady. Kluka její sestry. Všichni čekali na Actheliona, strážce vzduchu. Přinášel jim do království informace o chodu vzduchu a dění venku mimo jejich království. Ireth ho měla ráda - byl to jediný člen rady, který byl ještě méně zodpovědný a dochvilný než ona sama. Byl to velmi milý kluk a sdílel její názory, ale mělo to jeden háček. Byl naprostým protikladem její sestry a přitom to byl její přítel. Takže se mnohokrát stávalo, že se pohádali a pak je musela Ireth dávat zase dohromady, ačkoliv by se na ně nejradši vykašlala. Byl vysoký, vyšší i než průměrně vysoký elf. Měl krátké hnědé vlasy a zelené oči. Jeho obličeji nechyběl ani šibalský úsměv, který ukazoval pokaždé, když se zadíval na Nessu.
Vtrhl do dveří, celý zadýchaný a zpocený. Všichni sedící sebou trhly (to znamenalo Nessu, Ireth, Izraela, královnu a tři další elfy, dva další strážci a jeden temný elf jménem Nellas). Kráovna se ani nepohla, jenom nadále pozorovala temnou oblohu.
"Omlouvám se vaše výsosti za spoždění," omluví se zadýchaně.
Královna kývla. Otočila se k němu čelem, tak rychle, až se jí bílo-modré šaty mírně nadzvedli a ukázali štíhlá lýtka a bosá chodidla. Královna si je urovnala a přešla ke svému místu.
"Co tě takto pozdrželo strážce?" zeptala se kouzelným zpěvavým hlasem.
"Velice se omlouvám, má paní. Mě a mého společníka přepadla skayovská hlídka-"
"Skayové!" skočil mu do řeči Izrael. Nenáviděl, když se do královských záležitostí pletli skayové už od té doby, co jejich král vyřtkl, že jsou vzdušní elfové k ničemu. "Zase se opovažují napadat naše lidi a vstoupit na naše území!"
Královna mu položila ruku na rameno a mírně ho přitlačila, aby se zklidnil. Pomohlo to.
"Tvůj společník přišel o život, že?" pravila Nessa, poté co si ho celého prohlédla. Byla všímavjejší nežli Ireth, ale i ona si mohla všimnout, že měl zarudlé oči a že v nich byl smutek. Smutně se usmál a přikývl.
"Nejsi zraněný?" zeptala se a vykročila k němu sebevědomím krokem princezny. Jemná látka se jí třela o nohy. Ale na druhou stranu bylo vidět, že si není moc jistá svým novým korzetem, který jí darovala královna k plnoletosti (plnoletost je u elfů Sto-dvacet-dva let). Za jiných okolností by se Ireth s Actelionem začali smát a vytahovat se, že podobné věci nemusí nosit, ale toto nebyli normální okolnosti. Přišli o bojovníka, Acthelion o přítele a skayové si začali dovolovat až moc.
Ireth se už neudržela a zavrčela. Všechny hlavy se k ní ihned otočili. Někdo se na ní díval s úctou, jiní zvědavé, ale nejvíce pohledů, které na sobě cítila byli ... urážlivé.
Podívala se na svou matku. V jejím výrazu se daly vyčíst obavy a že musila vynaložit veškeré své sebeovládání, aby se nezachovala, tak hloupě a dětinsky jako Ireth.
"Přece si to od nich nenecháme líbit!" promluvila téměř klidným hlasem. Téměř. Zvedla se ze židle, aby dokázala, že svá slova myslí smrtelně vážně.
"Uklidni se Ither," začal jí ihned krotit strýc, ačkoliv by se nejraději připojil k jejímu rozhořčení a vzteku. Ireth si byla naprosto jistá, že kdyby se pořádně rozčílila nedokázal by jí zastavit nikdo. Utekla by z paláce a zamířila přímo do Zakázaných lesů, tam by našla všechny skaye a jednoho po druhém ve vzteku zabila. Krutě a nemilosrdně. - To si ovšem nemohla dovolit.
Byla to princezna - musela se ovládat.
A tak se uklidnila a už úplně bez emocí řekla: "Ale měli bychom něco udělat!" zvedla oči. Všichni jí sledovali upřeným pohledem. Nebyli zvyklí, aby se chovala jako... no, jako vůdkyně.
"Protože jinak si budou myslet, že si můžou dělat, co se jim zachce a jen tak jim to projde! Budou si dovolovat čím dál tím víc až začnou útočit na naše království!" promluvila klidně, ač neústupně.
"To jim nesmíme dovolit!" zakřičel Nellas a také vstal.
Ireth mu byla vděčná za oporu a za to, že v ní věřil.
"Přesně tak!" vyhrkl Acthelion. Na Nessin úsudek nikdo nečekal - vždycky se postavila na jeho stranu. Ostatní členi rady se přidávali na její stranu.
Ireth se nestačila divit.
Odkdy se mnou někdo souhlásí?
Nakonec zbyl jenom hlas královny.
Seděla na svém místě. Ruce měla založený na hrudi a ve tváři zamyšlený výraz. Zvažovala zda má být poslední záhranou před válkou nebo první královna království větru, která se zapojí do války. Nakonec se zvedla jako většina ostatních. Zlaté vlasy jí spadaly do očí a korunka se jí mírně naklonila na stranu. Ruce opřela o velký kulatý stůl a zadívala se na všechny přítomné. Zvláštní pohled věnovala svému bratrovi jako poslední se podívala do očí Ireth. V tom okamžiku její dceru zaplavila silná vlna emocí, které v ní královna schválně vyvolala, aby ji odtestovala. Ireth se povedlo s veškerým sebezapřením ovládnout. Její tělo bylo její nejsilnější zbraň. Mysl byla otevřená a všechny smysly naladěny na maximum. Královna ohromeně pokývala hlavou.
"jsme připraveni k boji..." promnluvila královna.
A tak byla započala první válka vzdušných elfů...

Spisovatelka jménem Míša Fabianová...

7. května 2012 v 21:51 | Zizi Ingen
Jak někteří, co častěji navštěvují můj blog už nejspíše pochopili, já nejsem zrovna typ člověka, který dělá reklamy každé holce/klukovi, co potká, ale poslední dobou jsem už mnohokrát zavítala na blog moc fajn holky, která si získala můj respekt. Myslím si, že je to velmi nadějná spisovatelka a dobrý člověk. Ale jak jsem si stihla také všimnout není si sebou až zas tak jistá, a to přtom nemá proč. Je velmi milá a myslím si, že to v životě někam dotáhne.
Byla bych ráda, kdybyste navštívili i její stránky a dodali jí trochu odvahy ukázat celému světu, že má na to stát se mistrjózní spisovatelkou...

Percy Jackson

5. května 2012 v 17:17 | Zizi Ingen |  Různé knihy

Díl 1. - Zloděj blesku

Jmenuji se Percy Jackson…

percy1_obalka_3D_s200

Do teď jsem si myslel, že jsem obyčejný kluk, kterého čeká vyhazov ze školy. Zjistil jsem ale, že můj otec je bůh z Olympu. Moje učitelka se proměnila v krvavou příšeru a kamarád je Satyr. Všichni na mě mají spadeno a podezřívají mě z krádeže blesku, zbraně mocného boha Dia. Musím dokázat svou nevinu a najít ukradený blesk a s ním i zloděje. Pomůžeš mi?
Bude to ale nebezpečné, tak neříkej, že jsem tě nevaroval…


Díl 2. - Moře nestvůr

Mytologické bytosti ožívají… Krvelačné nestvůry se bouří… Bohové z Olympu kladou další úkoly…percy2_more_nestvur_3d_s200
"Po klidném školním roce se na mě valí další problémy.
Poslední den školy to začalo! Hodina tělocviku se proměnila ve vybíjenou s lidožravými obry a Grover se dostal do průšvihu.
Další špatná zpráva: Táboru polokrevných hrozí zničení…
Vydávám se s přáteli na výpravu, ze které se nemusíme všichni vrátit živí… Jdeš do toho s námi?"


Díl 3. - Prokletí Titánů

Že mám moc po svém otci, bohu moří Poseidonovi, už víš… Že patřím do Tábora polokrevných, už taky víš… Ale na spoustu otázek neznám odpovědi ani já. Kam se poděla bohyně Artemis?
percy3_obalka_s200
Jaké nebezpečné a záhadné příšeře byla na stopě? Mám na sebe vzít děsivé Titánovo prokletí, kterým by se naplnilo proroctví Orákula? Jsem Percy Jackson a vydávám se se svými přáteli z Tábora polokrevných na další výpravu do mytologického světa. Vezmeme tě s sebou, chceš?

Díl 4. - Bitva o labyrint

Jmenuji se Percy Jackson… Je mi skoro 15.
percy4_obalka_3d_s200
Svět kolem se zdá být čím dál nebezpečnější. Tábor polokrevných už není, co býval. Luke s Kronovou armádou se snaží dostat se za jeho hranice. Vydáváme se do prastarého Daidalova labyrintu. Jdeš do toho s námi? Musím tě ale varovat, důmyslné podzemní bludiště může člověka dovést kamkoli, zmást, dohnat k šílenství a zahubit… 4. díl navazuje na předcházející tituly: Percy Jackson - Zloděj blesku, Percy Jackson - Moře nestvůr, Percy Jackson - Prokletí Titánů.

Díl 5. - Poslední z bohů

Jmenuji se Percy Jackson…
percy5_obalka3d_s200
Blíží se mé šestnácté narozeniny. V Táboře polokrevných však nechystáme oslavy, nýbrž výpravu do války. A místo blahopřání jsem si vyslechl dávné temné proroctví, které mi všichni tak dlouho tajili. Bitva, která může znamenat konec světa, začne docela nevinně, když mi přistane na kapotě auta bájný kůň Pegas…
Ukáže se konečně, kdo stojí na straně dobra a kdo se přidal k vládci temnot? Kdo válku nepřežije a kdo z ní vyjde jako hrdina? Zápas o zachování civilizace začíná!
5. díl navazuje na předcházející tituly: Percy Jackson - Zloděj blesku, Percy Jackson - Moře nestvůr, Percy Jackson - Prokletí Titánů, Percy Jackson - Bitva o labyrint.

Na parket

5. května 2012 v 9:14 | Ziziny |  Obrázky

Moje kresba 3.

4. května 2012 v 21:51 | Ziziny |  Obrázky

Hunger games

4. května 2012 v 20:10 | Ziziny |  Různé knihy

Hunger Games - Aréna smrti

hunger games_arena smrti_20
V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji.
Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život.
Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována, a nabídne svou účast dobrovolně.
Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska…
Dokáže přežít v divočině, když se všichni snaží o to, aby nespatřila další úsvit?
Video ke knize nalezneš zde a Zdroj.


Je to dost krutá knížka. Rozhodně bych jí nedoporučovala lidem se slabším žaludkem ani jako pohádku na dobrou noc.
Přijde mi dost kruté, že nechají navzájem zabíjet děti a ještě je přitom pozorují a baví se tím - to prostě není správné. V tom světě učí děti zabíjet a nenávidět poslušnost. Mít strach z ostatních a být nedůvěřiví. Musí žít ve strachu a nepokoji, což by nemělo žádné dítě.
Ale na druhou stranu kniha poukazuje na to, kam může civilizace klesnout, když se vlády ujme krutý panovník. A také poukazuje na to, že si lidé nemůžou nechat všechno líbit. Že se musí někdy i vzepřít a bít se za sebe do posledního dechu.
Trochu my to připomíná svět za vlády Hitlera, ale i tak byla kniha obstojná...